2.6.2015 Vihula, Sagadi a další

Ráno se mi vůbec nechce odjíždět a posádka se vzbouřila vrchnímu velení.

Stáli jsme na nádherném místě, řeka, les, moře a nikde nikdo.

Chtěla jsem tady alespoň jeden den zůstat, ale velitel vozu byl neoblomný. V řece nebraly ryby a tak nebyl důvod se zde zdržovat, což posádce poněkud uniklo.

Dokonce zbrusu nová kadibudka s prosklenou střechou!

Dáváme sbohem krásnému místu a vyrážíme.

Jedeme nádhernou krajinou plnou hlubokých lesů, kde je avizován medvěd hnědý, rys a podobní tvorové. Cestou máme na trase několik míst, kde se chceme zastavit.

První je Vihula Mois krásně zrenovovaný velký statek nebo spíše panské sídlo s několika budovami, kde je i letní škola a veliký park a samozřejmě kavárnička ve mlýně nad potokem a plná kytek.

 Další zastávkou je Sagadi Mois s velikým vznešeným panským sídlem s klasicistní fasádou a rokokovým interiérem.

Opět nádherně udržovaný park s několika jezírky a spoustou vodotrysků.

Zadní honosné schodiště.

Dojíždíme k starobylé rybářské vesničce Altja

a jak píše průvodce, živý skanzen. No, moc živý mi nepřipadal, nikde ani noha, natož nějaký rybář a ještě ke všemu asi bude pršet. Rusové po válce vesnici obehnali plotem a celé veliké území prohlásili pohraniční zónou. Až když se Estonsko stalo zase svobodným Estonskem a vyhlásilo území národním parkem začalo se s opravou starých rybářských chalup a postavili se znovu krásné dřevěné kůlny a domy na špici poloostrova.

Dnes do oblasti míří mnoho turistů a autobusů s japonci. Sláva za ně. Země je to krásná a péče a píle místních je obdivuhodná.

Neustále nás udivují precizně vysekané trávníky, spousta květin a okrasných keřů a stromů i v té nejzapadlejší vesnici. Čistota a pořádek. Jen s tou vodou by měli něco udělat. Minimálně napojit žížnivé cestovatele.

A na závěr cestou míjíme parkovišťátko s přírodní bránou  kamsi do lesa a velitel vozu rozhoduje, že se tam musíme podívat. To asi aby nám nic neuniklo. Nápis na bráně nás nechává v absolutním klidu. Vůbec nejsme schopni vydedukovat, co v estonštině znamená KOPRARADA. Z informační cedule jsme pochopili, že se jedná o nějakou naučnou stezku a tak jdeme dál. Zase, skvěle upravené, lavičky, odpočívadla, schody a cestičky, pozor, vysypané pilinami, takže jdeme jak po polštáři. Paráda.

Docházíme k potoku, kde nás zase informují, jak tady žijí bobři a opravdu je všude spousta okousaných stromů.

Koukáme jak blázni na veliké bobří hráze,

ale na bobry tentokrát kliku nemáme.

Akorát naproti u potoka se ukázal krásný jelínek. Chvilku se vzájemně pozorujeme, ale raději potichu odcházíme. Přeci jenom my jsme Ti vetřelci a toto území je jeho.

Večer dojíždíme až na pobřežní molo ve Vergi. Stojíme v malém přístavu, kde je za námi kemp i pro obytná auta s přípojkami na elektřinu a hezkou velikou budovou, která je v rekonstrukci a za 14 dnů se bude otevírat. Tam se asi bude platit za připojení na proud. Zdenda to celé prošel, ale vodovodní přípojku nebo jen nepatrný kohoutek s vodou nenašel. Nemyslí tady na odpadní vodu a nedej bože ani na senkrovnu. Škoda.

Jo, a ta Koprarada je podle překladače estonsky Bobří stezka. Dobrý co???

Dneska jsme ujeli 34 km