20.12.2014 Turecko Istanbul trochu jinak
Je sobota a tu jsme se rozhodli věnovat prohlídce Istanbulu jinak než s průvodcem National Geografic v ruce. Tramvají jsme dojeli zas až dolů na Sultanmahmed a začali se prodírat uličkami zpět. Volili jsme úmyslně cestu těmi nejzapadlejším kouty Starého města. Dostali jsme se do čtvrti obuvníků, kde se ručně šijí boty a prodává se zde vše, co je k tomu potřeba, ale hezky popořadě. Úplně dole a v těch nejhorších domech, dílnách a sklepních místnostech dělníci krájí kůži a šijí svršky bot, v jiných dílnách připravují podešve a zase v jiných dílnách vše dávají dohromady na finální boty. V dalších skladech se připravují krabice a krabičky a kartonové velké krabice a jak jde důležitost a stoupá cenová výše použitého materiálu, tak se vylepšují i dílny a sklady. Ohromné množství kůže na boty ve všech možných barevnostech a kvalitách je nevídané.
Plné prodejny – sklady kůží - a mezi tím pobíhající mladíci asi učni, kteří donášejí, přenášejí a odnášejí materiál a již hotové části bot. Další pracovní plochy jsou plné krabic a baličů zboží. Mezi vrchní řadou krámků a velkých obchodů jsou velké sklady nití na boty, stovek druhů podpatků a podešví, kila a kila různých nýtů, přezek ve všech možných tvarech a materiálových provedení, zipů a dalších tisíc věcí na milion dezénů a modelů. Až úplně na konci ulice a to už jsme skoro na hlavní ulici, jsou nejdříve obyčejné obchody, kde je obrovská nabídka bot a vše končí luxusními prodejnami, kde jsou již prodavači v kvádru s kravatou, perfektní košilí a jak jinak, naprosto skvělými, dokonale vyleštěnými botami. Ovšem ceny tomu samo sebou odpovídají. Ve dvou třetinách ulice je děsná chudoba a dřina. Pro nás chaos a mumraj, ale je to nesmírně efektivní a všichni pobíhající jdou jen za jedním cílem. Vydělat si trochu peněz a odvést dobrou práci, což jsme museli nahoře v prodejně uznat. Práce je to úžasná a ručně šité boty, nádherné. Dali jsme si mezi obuvníky ten nejlepší kebab, jaký jsme dosud tady ochutnali.
Stál pouhý 2,5 TL, velká houska, pozor čerstvě rozpečená, plná báječného čerstvého kuřecího masa seřezaného z tyče, zeleniny, jemných feferonek a nějakého koření. Zdenda si dal majonézu i kečup. Byla to lahůdka. Ve stejném gardu jsou tady ulice kožešníků, výrobců kabelek a šiček, švadlen oblečení. Vše začíná dole v ulici, v rozbitých a starých domech a dílnách a končí nahoře na hlavní třídě, nějaké, jakékoliv v luxusu a bohatství.
Překvapila nás taky síla ruských prodejen a občerstvení a množství ruských obyvatel Istanbulu. Fakt je, že ženy z bývalého sovětského bloku jsou tady nepřehlédnutelné. Absolutně se vymakají všemu místnímu koloritu. Na dálku už je člověk pozná. Ani nemusí promluvit.
Cestou jsme se dostali na konci nějaké, z mnoha dnešních ulic k budově s hezkou zahradou a výhledem na moře a přístav. Byla to škola, na požádání nás pustili na nádvoří a tak jsme si mohli vyfotit pár obrázků na památku.
Výhled měli úchvatný, ale pro ně standart, normálka. Tak jsme poděkovali a šly dál. Slušné domy střídaly ty hrozné, polorozpadlé a nebo, mnoho a mnoho let neudržované. A najednou tu máme hejno slepic s uřvaným kohoutem.
Úžasné, o pár ulic dál a výš je čtvrť plná luxusu a tady, chudoba. Další strana Istanbulu a to ta, která se neukazuje.
Ještě jedna věc nás zaujala. Pracuje tady obrovská spousta chlapců, kluků, mladíků, mužů na svozu odpadků. Mají na to speciální velkorudl s dlouhou rukojetí na kterém mají upevněný obrovský pytel a vybírají odpadky. Každý vybírá jen jeden druh, plasty, papír, kov a to sváží na odlehlejší místo a tam to ještě třídí a asi odváží do sběren na výkup.
Ty kluci se s velikou šikovností proplétají mezi lidmi s mohutným pytlem na vozíku. Neviděla jsem, že by do někoho najeli, nebo, že by se na někoho osopili, že jim včas neuhnul. Jsou velice slušný. Netuším, kolik za pytel dostávají nebo jak jsou placeni, ale na ulicích je jich vidět veliké množství. Musím to ještě nafotit.
Dneska nás také čeká přesun z evropského Istanbulu do asijského Istanbulu. Mohli bychom hned najet na dálnici, která nás dovede až k mostu Bogazici Koprusu, ale Zdenda se rozhodl projet městem. Přes Bosporský průplav vede ještě jeden most Fatih Sultan Mehmet, ale ten je dál. Tak se proplétáme ulicemi a okukujeme cvrkot na ulicích a jedeme podle navigace. Nakonec máme navigace dvě, jednu v Zenecu v autorádiu, tu nejmodernější, a jednu v počítači Zdendovu profi navigaci. Během cesty k mostu se statečně, obě dvě, rozcházejí v radách kudy jet a tak je občas pěkný zmatek. Chvíli jedeme podle jedné a chvíli podle druhé navigace. Zdenda je spokojený, konečně je to ten správný adrenalin. Vzpomínám si, jak jsme s kamionem, v prťavé vesnici pod Vesuvem, couvali ze hřbitova. To byl taky zážitek. Tak něco podobného jsem teď zažívala a jen úpěla. Uličky, kterými jsme se proplétali, byli příšerně úzké a prodavači z krámečků jen udiveně zírali, kde jsme se to tam vzali. Most přes Bospor je velký a pohodový. Stojí 35 TL a my jsme měli kliku, že jim zrovna spadla síť a tak jsme neplatili nic a ujížděli do Asie.
Trocha historie a povídání o Bosporu.
Průliv Bospor spojuje na 32km délce Marmarské moře s Černým mořem. Císar Konstantin přesunul hlavní město římské říše do Istanbulu, v té době známého jako řecké město Byzantium, než se v roce 330 přejmenovalo na Konstantinopol. Trochu krkolomné, ale proč ne. Expandující osmanská říše chtěla strategický průliv jen pro sebe a v roce 1452 si Osmané v nejužším bodě Bosporu postavili pevnost Rumeli Hisari. Pěkného pohledu si Osmané neužili dlouho a o rok později už si nové pevnosti užíval turecký sultán, který měl právo sledovat z paláce Topkapi proplouvající lodě. Turci si dál drželi strategické postavení průlivu za první i druhé světové války. Už mezinárodní Konvence z Montreux v roce 1936 omezila průjezdnost pro vojenskou dopravu. Nicméně sovětské ponorky dál tajně, navzdory zákazům a v noci, proplouvaly úžinou. Bospor je dodnes velmi záludný pro nákladní lodě. Místy je pouze 645 m široky s mohutnými spodními proudy a několika velmi ostrými zatáčkami. Několik velkých a katastrofálních kolizí v nedaleké minulosti donutilo zprávu kanálu k rozhodnutí, že lodě mohou plout vždy 12h jedním směrem a po 12h mohou plout lodě zase z opačného směru. Lodě zde mohou stát až měsíc, než na ně přijde řada a mohou proplout. Tankery, díky obrovské a velmi tragické kolizi v roce 1979, kdy se obří tanker srazil s řeckou nákladní lodí a ta vyjela pomalu až na peron nádraží Haydarpasa a vyžádala si 43 lidských životů, mohou jezdit jenom ve dne. I dnes je Bospor stále významnou tepnou pro ropný průmysl s neustálým proudem tankerů na cestě z ruských přístavů jako Novossijsk do Spojených států nebo Evropy. Rozmáhající se městská aglomerace zase podporuje plánovaný třetí most přes Bospor a úlevu přecpané dopravě v obou částech Istanbulu by měl přinést podmořský tunel Marmaray.
Hned za mostem je krásná Dívčí věž, která vévodí Bosporské úžině a ke které se váží hned dvě krásné a smutné legendy.
Podle první sem sultán uvěznil svojí dceru, které věštba předpověděla, že jí uštkne had. Ukázalo se, že osud je nevyhnutelný, dívku uštknul had, který byl na ostrov dovezen v košíku s ovocem. Druhá legenda vychází z milostného příběhu Héró a Leandra. Kněžka Héró byla odvezena na ostrov a zavřena do věže, aby unikla pozornosti mužů, ale i tak se jí podařilo zamilovat se do Leandra, který se při plavbě k věži utopil a Héró se ze zoufalství vrhla z věže.
Dívčí věž sloužila v minulosti k různým účelům – jako celnice, karanténní stanice, maják, domov pro námořníky v penzi. Dneska je zde restaurace a v nejvyšším patře věže je vyhlídková galerie.
Rádi bychom se někde napojili na internet a večer se snažíme najít benzínku s připojením. Bohužel, máme smůlu. Připojení jsme nenašli.
Dnešní trasa je 32km
