18.12.2014 Turecko Istanbul Grand Bazaar a Trh s kořením

Na dnešek máme ještě v plánu návštěvu Grand Bazaaru.  Obrovský bazar plný obchodů, kde se prodává tisíce a tisíce druhů různého zboží, koberců, keramiky, starožitností, stíbra, zlata, oblečení a nekonečné množství suvenýrů. Ohromné a jedno z nejstarších nákupních center na světě stavěný od roku 1461 za vlády sultána Mahmeda Dobyvatele je nyní na rozloze 45 tisíc m2, má víc jak 3,5 tisíce obchodů na 64 ulicích. 22 bran vede dovnitř z nichž nejokázalejší a nejstarší je brána č.1 . Je to město samo o sobě s restauracemi, bankami, vlastním policejním sborem, poštou a mešitou. Odhaduje se, že zde pracuje cca 22 tisíc lidí.

 Je úsměvné, že všichni prodejci, jakmile vás pozvou ke svému zboží jedním dechem hned upozorňují, že jejich zboží je jen a jen Turecké a v žádném případě Čínské.

Ale i tady lze koupit zaručeně pravé parfémy DG, Dior a všech dalších světových značek, kabelky a samo sebou zaručeně pravý Adidas.

Ovšem nádherné šátky a šály z mohéru, hedvábí a pashmíny jsou asi jejich.

 Kousek odtud je další velký Trh s kořením. Měli jsme mapu, ale doporučuji cestu volit mimo hlavní silnice a trasy a vzít to pěkně oklikou, starou zástavbou a to teprve je vidět Istanbul z té jiné, neokázalé strany. Z té chudoby a zchátralosti. V postranních uličkách se není čeho se bát. Nikdo si nás nevšimnul, nikdo nás nijak neobtěžoval. Naopak, spíš mají lidi tendenci se na nás usmát a pokývat hlavou na znamení pozdravu a jdou dál. Akorát děti si nás zvědavě prohlížejí, nejsou zvyklí na cizáky v té jejich ulici.

 Trh s kořením.

Je to neskutečný mumraj lidí a nepředstavitelné množství koření, dobrot, Tureckého medu, ořechů a suvenýrů.

Spousta stánků s domácími potřebami, vánočními ozdobami a vším myslitelným od vrtaček, motorových pil až po látky, kůže, boty a já nevím čeho všeho. Statečně jsem se držela Zdendy za rukáv, protože někdy byla tlačenice tak velká, že hrozilo ztracení.

 Včera jsme si koupili kousek od Topkapi v nádherný cukrárně kousek pravého Tureckého medu a my si vybrali s pistáciemi. Ten kousek ve velikosti čokoládového bombonu pro každého nás stál 5 TL = 50,- Kč, pusu jsme měli slepenou, teda děsně, pistácie byly vynikající a shodli jsme se, že průzkum v oblasti chutí a druhů Tureckého medu nám stačí a raději se do budoucna budeme věnovat studiu kvalit Kebabu a skvělé Turecké kávy.  Tu jsme si dali hned u východu z tržnice, tentokrát děsně drahou, výbornou a jen kvůli tomu, že tam inzerovali WIFI síť. Potřebovali jsme volat domů. S internetem je tady velký problém. Byli jsme taky ve Wodafonu a snažili jsme si koupit nějaké bajty na spojení s domovem. Nic není problém, ale je to dost drahé. Máme zakoupený internet, ale jen po EU, což v Turecku máme smůlu. Doma jsme si koupili modem od Wodafonu a máme u nich i 300 GB za 380,- Kč na měsíc pro EU. Tady u Wodafonu máme možnost 1GB za 22 TL na měsíc, ale musíme si koupit jejich sim kartu za 40 TL. Což se nám zdálo hodně. Kdybychom se sem ještě vrátili, tak ano, ale to v dohledné době neplánujeme. Teda dokud se neuklidní situace na jihu. Ještě uvidíme, jak to bude vypadat mimo Istanbul, ale tady je vše zaheslované a nelze se k nikomu připojit. Ještě perlička. Mc Donalds má vždy volnou síť, ovšem ne zde. Teda, tady je volná taky, ale jen pro místní, Turky, nikoliv pro cizáky. Pokud nemáte jejich telefonní číslo, nelze se připojit. Takže, jediná možnost pohodlného připojení, na kterou jsme se tady v Istanbulu spoléhali, nefunguje. Pozítří už odjedeme a zase se budeme pohybovat v malých městech, kde nám na požádání, dali heslo k jejich internetu, tak snad to zase půjde. Jinak si asi budeme muset tu sim kartu od nich koupit.

Cestou domů jsme konečně padli na mrňavé potraviny a za libru máme veku a kilo mandarinek od pouličního prodavače, taky za libru. Mandarinky jsou čerstvé, slaďoučké a výborné. Cena je úžasná. Suneme se k našemu domovu na kolečkách, totálně vyřízený. Ta kultura nás nějak zmáhá.