Galície, kolébka staveb hórreo.

Hórreo je stavba, takový malý domeček na vysokých nohách, který neodmyslitelně patří do severního Španělska. Potkáváme hórrea kamenné, dřevěné, zděné. Celé západní pobřeží Atlantiku včetně vnitrozemí je malými domečky hórreo doslova poseté a my jen obdivujeme různorodost a krásu těchto velmi starých a mnohdy velmi půvabných staveb.

Snad u každého staršího domu je jedna dřevěná stavba na kamenných nohách, ve výšce a nahoru nikdy nevedou schody. Docela správně jsme rozklíčovali, že to bude asi sloužit k uchovávání třeba píce nebo ke skladování obilí, šrotu pro slepice a tak podobně. 

Velký přesahující kamenný placák jsem usuzovala na obranu proti myším, aby nemohli vylézt nahoru a také, aby roznesly váhu domku. Moc jsme se nemýlili, a tak tady je malé povídání o těchto stavbách, protože každý, kdo do této části Španělska zavítá se s nimi naprosto určitě setká a pak, trocha informací nikomu ještě neublížila.

Hórreo je název pro vzdušné stavby, které vznikly na skladování všeho, co se na poli vypěstovalo. Původně to bylo obilí, hlavně proso a až později se hórrea používala na skladování kukuřice.

Hórrea potkáme podél portugalského pobřeží, v celém severním Španělsku, ve vlhkých oblastech francouzského venkova a pronikly až do Německa. Původ termínu hórreo nás odkazuje na latinské horreum , které označovalo budovu, ve které se uchovávaly plody pole, zejména obilí a první grafické znázornění sýpky se datuje do 13. století v Cantigas de Santa María , připsané Alfonsovi X el Sabio.

Vlhké Atlantické podnebí donutilo zemědělce vymýšlet způsoby, jak uchovat vypěstované obilí před vlhkem a také před hlodavci. Pokud se podíváme na stavby, ať už z kamene, dřeva nebo cihel, hned nás napadne, že to musí mít nějaký důvod, proč prkna nejsou zcela těsně u sebe, kameny mají mezi sebou škvíry a zděné domečky mají spoustu jakoby maličkých okýnek.

Jistě, je to kvůli proudění vzduchu, aby uskladněné obilí bylo stále na čerstvém vzduchu. Domky se stavěli i tak, aby byly správně postavený proti větru. Takže, máme několik druhů těchto sýpek.

Prapůvodně byly proutěné na nějakém placatém kameni a měly krátkou životnost, později se začaly budovat kamenné a dřevěné a až nakonec hliněné. Zrovna tak střecha procházela několika změnami. Ze šindelových střech, které jsou dneska nejcennější po kamenné střechy ze štípané břidlice až ke střechám z tašek.

Dodnes má mnoho hórreo mohutné kamenné střechy a je jen s podivem, jakou ohromnou váhu trámy dokáží unést. Dalším prvkem hórrea jsou kamenné nohy, které jsou jakoby zašpičatělé s tím, že vždy je na špici buď veliký placatý kámen, kamenné deska, a na tom všem teprve sedí domeček. 

Je úžasné sledovat, jak si lidská tvořit a mysl dokáže poradit nejen s nepřízní počasí, ale i s tvrdými podmínkami zemědělců a jejich života na vsích. Když už nám zrní nezplesniví, když už lidé vymysleli způsob větrání, tak museli zároveň vymyslet, jak zabránit hlodavcům, aby je o těžce vydřenou úrodu nepřipravily.

To měly zabezpečit placaté, přesahující kameny na konci kamenných nohou a zároveň další vychytávka, chybějící poslední schod do domečku.

Pokud bylo hórreo vyšší, tak téměř vždy k němu vedou kamenné schody a vždy se musí poslední krok na podestu domečku udělat poměrně velký. Poslední schod nikdy nebyl postaven a pokud nejsou schody, tak se používá žebřík a ten zase není nikdy o hórreo opřen.

Mnohem později našli veliké využití hórrea, když se do Evropy dostala kukuřice a pomalu se rozšiřovala Evropou. V oblastech, kde díky povětrnostním vlivům, zejména v oblastech, kde je chladno a vlhko, kde kukuřice nemá šanci dozrát, anebo se sklízí nevysušená, se hórrea dodnes používají k dozrání a dosušení kukuřice v klasech.

Pro nás je to hodně nepochopitelné, protože u nás bylo malozemědělství komunisty zlikvidováno, políčka vyvlastněná a spojená, ale tady jsou stále malé plochy a malý zemědělci, kteří mají pár krav, nějaké pastviny a nějaká políčka. Proto vidíme spoustu hórreí, které jsou stále využívaná.

Bohužel, s rozvojem techniky, zvyšující se vzdělaností a odlivem mladých lidí z vesnic do měst se i tady, ve Španělsku pomaličku vesnice vylidňují anebo nové generace nemají už zájem cokoliv pěstovat a chovat, a tak spousta hórreí zpustla nebo se rovnou rozpadla.

Naštěstí se už v roce 1973 začaly přijímat různé výnosy a nařízení na ochranu těchto sýpek.

Následovaly další a další úpravy v povinnostech majitelů hórrea až po vyvlastnění zvlášť historicky významných staveb a přechod práv a povinností na stát a protože se stát nedokázal postarat o tolik hórreí, tak zase zpět od státu na majitele. 

Zkrátka, jsou veliké snahy o zachování tohoto kulturního dědictví jako „vyjádření kultury a tradičního způsobu života typického galicijských obyvatel a jejich hmotných a nehmotných aspektů“. 

Je i velmi povzbudivé, že mnoho majitelů hórea v nich vybudovalo jednoduché ubytování pro poutníky na Svatojakubské cestě, některé jsou přeměněny na zajímavost pro turisty, jako maličké obchůdky, občerstvení a tak podobně.

Některá jsou zrekonstruována jen jako magnet a zajímavost pro turisty a některá si majitelé ohromných nových domů zrekonstruovali a hýčkají jako raritu. 

Ať je dneska využití jakékoliv, hlavní je, že se jak stát, tak i lidi snaží o zachování této jedinečné účelné, mnohdy velmi krásné a zajímavé stavby pro budoucí generace.