Portugalsko, to je hlavně a především Dub korkový
Portugalsko, to jsou ne jenom pláže, oceán a krásná příroda, ale každý kdo do této země přijede musí obdivovat ohromné plochy vysázených eukalyptů a také dubu korkového, který tu roste doslova všude. S dubem korkovým jsem se tady setkala poprvé a protože je to ohromně zajímavý strom, mnohdy ohromně starý a překrásně rostlý, nedá mi to, abych se u dubu korkového na chvíli nezastavila. První, co nás jako neznalce zaujalo, tak to jsou kmeny stromů svlečené téměř do naha. Vypadá to hrozně, člověku je líto takové ubližování stromům a to jsou ještě všechny kmeny očíslované. Dohadujeme se, jak často se takto strom osekává, co znamenají čísla na stromech a hlavně, jak dlouho stromu bude trvat, než díky sloupávání kůry uhyne. Ale, člověk si našel způsob, jak kůru odebrat, aniž by stromu ublížil. Jak se vyrábí z té zvrásněné kůry špunty, které tak dobře známe z lahodných vín. Otázek je spousta a tak jen pár slov o korkovém dubu.
Dub korkový (Quercus suber) je listnatý, stálezelený strom z čeledi bukovitých.
Korek je jedním z nejdůležitějších produktů Portugalska a výrazně přispívajícím k hospodářskému růstu této země. Odhaduje se, že celých 16 % veškerých portugalských příjmů ze zahraničí pochází z vývozu korku. Korkové plantáže zabírají neskutečných 720.000 hektarů.
"Eukalyptové stromy jsou tu pro nás, borovice pro naše děti a korkové duby pro naše vnoučata"
Plánování zisků z korku je tedy během na dlouhou trať.
Jedním z důvodů, proč se zde korek může vyrábět v takovém rozsahu, je skutečnost, že když se korek ze stromu odstraní, začne na jeho místě růst nová vrstva, takže se zdroje neustále obnovují a umožňují nepřetržitou výrobu. Korkové duby jsou v Portugalsku chráněné a jejich kácení je trestné, pokud se nejedná o neužitečné stromy, jejichž pokácení schválilo ministerstvo lesnictví. Na pokácení dubu je potřeba speciální povolení.
Dub korkový se dožívá až 200 let, ale některé zdroje uvádějí až 500 let. Nicméně strašně dlouho trvá, než se začne z dubu sklízet kvalitní kůra. Ze stromu se kůra začíná sklízet po dosažení věku cca 25 let a následně se tento proces opakuje vždy po uplynutí devíti až deseti let. Než strom dá vzniknout první zátce, může to tedy klidně trvat skoro padesát let od výsadby. Lepší zprávou je fakt, že při věku přes dvě stě let se z kůry jednoho dubu postupně vyrobí mnoho set tisíc špuntů. Korková kůra je kvalitativně jiná v závislosti na stáří korkového dubu. Při prvním loupání má kůra nepravidelnou strukturu, využívá se k výrobě izolací. Při druhém loupání je kůra vyrovnanější, uplatní se na podlahách a při výrobě kompozitních materiálů. Při třetím a dalších loupáních se dosahuje nejvyšší kvality, kůra je využívána hlavně v zátkovém průmyslu. Ale o tomto tématu si povíme maličko později.
Z mohutných a velmi starých dubů se získá až 600 kg kůry, to jsou raritní stromy, ale průměrné množství z běžného stromu je kolem 30 kg kůry.
Sklizeň probíhá již po staletí jako výhradně manuální proces, od mrštných chlapíků vyžaduje velkou míru zručnosti a dobrou znalost stromové struktury. Kůra se musí ze stromu oloupat tak, aby sklizeň rostlinu nezranila, což nemůže dělat jen tak někdo. „Sklízeči korku – tiradors“ si své umění předávají z otce na syna.
Dodnes používají sekery s oblým ostřím a korek sklízejí ručně. Žádný stroj na sklízení korku jednoduše neexistuje. Není proto divu, že sklízeči korku patří k nejlépe placeným zemědělským dělníkům v Evropě. Zručný sklízeč si za den vydělá i přes 100 eur. Sezona je však krátká. Korek se sklízí na přelomu jara a léta. Kdy přesně, to záleží na počasí. Musí to být v době, kdy jde vrstva korku odloupnout od vnitřní kůry stromu, aniž by ho to poškodilo.
Když sklízeči odvezou kusy kůry o rozloze pokojových dveří, zbude po nich podivná krajina plná napolo obnažených, očíslovaných stromů.
Čísla znamenají letopočet poslední sklizně, aby si i za deset let majitelé pamatovali, kdy je čas na další sklizeň. Čerstvě oloupaný dub má kmen žlutavý, jak však narůstá nový korek, zbarví se jeho kmen postupně dočervena, pak ztmavne, a nakonec zešedne starým korkem.
Než se dají z korku vyrábět zátky či jiné výrobky, musejí několik měsíců schnout, uvádí se až půl roku a pak se horkem zbaví mikrobů. Na to, aby se korkem uživila jedna rodina, musí obhospodařovat přes čtyři sta hektarů lesa. Což se zdá být strašně moc, ale musíme vzít v potaz, že se kůra loupe za devět až deset let. Pokud rozdělíme plochu na deset dílů, aby majitelé měli každý rok příjem, tak už to není až tak veliká plocha.
Získaný korek je ohebný, lehký a stlačitelný a odolává působení plynů i kapalin. Je nejen nehořlavý, ale zároveň také funguje jako vynikající akustická a tepelná izolace. Rovněž je vysoce odolný proti oděru. Všechny tyto vlastnosti vyplývají z jeho složení, jehož hlavní součástí je suberin (45 %), jak již napovídá latinský název stromu Quercus suber L. Právě suberin díky přítomnosti organických kyselin zabraňuje plynům a kapalinám proniknout do buněk korku a činí jej stlačitelným a pružným.
Korek tedy nepropouští vzduch a dobře těsní, což jsou přesně ty vlastnosti, které se u zátek vyžadují, aby chránily čerstvost, zralost a kvalitu produktu. Korkové zátky se staly nejvýznamnějším způsobem využití korku v dnešním Portugalsku a vyrábí se zde sedm hlavních typů korkových uzávěrů. Jsou to korkové zátky s hlavou, aglomerované korkové zátky, přírodní korkové zátky, technické korkové zátky, kolmatované přírodní korkové zátky a zátky na šampaňské a šumivé víno.
Roční várka korkové kůry je stoprocentně využita, po výrobě nezůstává žádný odpad. Nejprve se vyrábějí zátky, které se pomocí raznice vyrazí přímo z naloupané kůry, to jsou ty nejkvalitnější a nejdražší zátky na vína určená k archivaci. Z nižší tloušťky kůry, ale přitom stále velmi kvalitní se raznicí vyrazí díly k dalším druhům zátek a až úplně nakonec se zbytky semelou na různě hrubá zrna. Hrubost materiálu určuje, jaký konečný výrobek z něj bude zhotoven. Nejkvalitnější kůra je namleta nejjemněji, z těchto zrn se vyrábějí podlahy, nástěnky, obklady, podložky, nábytek. Méně kvalitní kůra se používá na výrobu korkových izolací splňujících veškeré izolační a protihlukové normy. Dokonce i prach z korku, který při výrobě špuntů a dalších výrobků vzniká je využit jako pojivo společně s potravinářskými lepidly. Zkrátka, nic nepřijde na zmar. Při zpracování kůry se nevyhodí ani gram kůry.
Jediné, co poslední roky trápí Portugalsko je jednak přechod vinařů na umělohmotné špunty do lacinějších vín, čímž klesl odbyt a pak je to odliv mladé generace z venkova do měst a na pobřeží. Vylidňují se vesnice, což je z dlouhodobého hlediska hodně špatné. Pokud by dub korkový zmizel z krajiny, mnohá místa by se nenávratně změnila v poušť. Díky ukončenému pěstování dubů by skončila i péče o půdu. Majitelé by se už nestarali o chrastí a suché větvě, nedělali by protipožární průseky a případný požár by se valil krajinou mnohem snadněji než dnes. Jsou známé oblasti, kde z 25 tisíc obyvatel jich zůstalo jen 8 tisíc. Všichni odešli za prací jinam a o práci na dubových plantážích nemají zájem. I proto je vidět na cestě Portugalským venkovem tolik domů na prodej, domy rozpadlé a spoustu pozemků, které by někdo rád prodal. Ale v dnešní nejisté době se třeba karta obrátí. Turismus bude poskytovat méně a méně jistot, a tak sázka na pěstování eukaliptů, borovic a dubu korkového se jeví jako sázka na větší jistotu než zaměstnání v třeba hotelu.
