Pozvání do Turecka zima 2014 a podzim 2015 - 1

 Pár lidí nás už podezíralo, samozřejmě mylně, že jsme se snad dali na islám, když to Turecko tolik vychvalujeme. To teda, ani náhodou… zlatý ateismus.

Safranbolu - Amasra

Ne, nejsme věřící, v žádné víře, ale Turecko, jako takové jak popisujeme, je opravdu úžasné a moc se nám tady líbilo. V Turecku se na sebe lidi smějí, zdraví se a jsou nesmírně vstřícný. Strávili jsme v Turecku nejdříve dva a pak tři měsíce.

Pobřeží Černého moře

Objeli jsme celé pobřeží na severu podél Černého moře a na jihu, podél Středozemního moře a tak si dovolím říct, že jsme drobet, maličko tuto zemi poznali.  Ale opravdu jen maličko. Nevíme toho mnoho o Turecku, jen co jsme se dočetli a jazyková bariéra je velká. Dočetli jsme se, že taky mají důchody a sociální pojištění, daně a státní zdravotnictví. Dočetli jsme se spoustu věcí na jejich stránkách s pomocí překladače, ale co je nejdůležitější, tak to je, co jsme viděli. Viděli jsme neskutečnou výstavbu, která nikde v Evropě nedosahuje takových mega rozměrů, jako tady.

předměstí Istanbul

Nikde města a obce neinvestují do života, pohodlného a příjemného tolik jako tady a nikde není takový rozmach drobného podnikání jako tady. Je to o obřích parcích, které jsou nově postavené a dál stavěné pro lidi na odpočinek a trávení volného času.

 park u maličkého města Hereke

Je to o grilech, sportovištích, hřištích a lavičkách s pergolami a různými altány. Je to o výsadbě zeleně, které je všude až nadbytek, o vodě, která je doslova na každém kroku, aby se lidé mohli napít nebo si jen umýt ruce.

Hereke

Je to o nové občanské výstavbě, pro lidi, kteří se hrnou z vesnic do měst. Je pravdou, že některé vesnice jsou opravdu velmi, velmi chudé a jakoby zamrzli v hlubokém středověku. Je pravdou, že stále na okrajích měst a periferiích jsou velmi chudé čtvrtě a domky, které nám připadají, že každou chvilku spadnou. Je pravdou, že tam, kde se nestarají obce a města o úklid je neskutečný bordel a hromady odpadků a nepotřebných věcí. Jistě, jsou zde veliké sociální rozdíly, které zase v Evropě už dávno nejsou. 

Cide

To vše vidíme a nezavíráme před tím oči. Nesnažíme se vidět jen to pěkné, to by byla škoda. Na našich, jak já říkám, potulkách městy, couráme hlavně po okrajích a po těch nejzapadlejších uličkách. Tak se nám stalo, že jsme v Istanbulu, v mega městě procházeli uličkami a čtvrtěmi, kde na ulicích měli slepice a kohouti tam řvali jako o život.

Afrodisias

Kde měli klidně i kozy a ovce u domů. Ale to je běžné, že slepice mají skoro u každého baráku, pokud je jen trochu stranou. A kachny. Ty jsme potkali i v několika restauracích. Naprosto v pohodě a lidi z nich mají legraci, děti atrakci a všichni je krmí. Někde na stránkách to mám i vyfocené. Naposledy jsme se s kachnami setkali v Pamukkale.

 Sinop

V největší restauraci na parkovišti hejno 6 kačen se tam kolébalo mezi hosty a hezky si štěbetali. Jasně, proč ne, když pan majitel má vedle restaurace velký potok, a když kačeny moc otravovaly, tak je jednoduše vyhnal na ten potok a byl od nich na chvíli klid. Za chvíli se vykolébaly z potoka a hurá na návštěvníky.

Seděli jsme opodál a jen to pozorovali. Děti měly radost, rodiče měli radost, protože děti měly radost a vedoucí měl radost, protože mu hosté krmili jeho kačeny a všichni byli v pohodě. Škoda, že jsem to nevyfotila, restaurace byla velmi luxusní, žádná venkovská špeluňka, plná cizinců a místních rodin s dětmi.

Pamukkale - listopad

Také mě zarazila situace na hranicích. Nikde nikdo a nebýt fotek, nikdo by nám to nevěřil. Zkrátka, byli jsme tam těžce osamělý. Pár osobních aut, pár kamionů a hrstka nudících se celníků. Na Turecké straně, žádné samopaly nebo zátarasy. Tak, ono nebylo komu zabraňovat v postupu, nikdo tu totiž nebyl. Ve zprávách jsme četli, jak v oblasti, kde jsme před pár dny byli, přímo ve městečku, kde jsme byli, na dohled ostrovu Lesbos, se to jen hemží uprchlíky, jak jich tam jsou stovky a stovky a že je tam nebezpečno. Byli jsme na procházce, courali jsme se vysloveně turistickou, letní destinací, kde byla spousta domů na zimu zavřená a zazimovaná. Článek jsme četli až za dva dny po našem odjezdu. Bohužel, na žádného uprchlíka jsme nenarazili, nebyl tam nikdo. Pár místních v kavárně hrálo karty a tím to skončilo. Možná byl pan reportér trochu zmatený, protože v reportáži o uprchlících okolo pobřeží Středozemního moře uvedl i město přes celé Turecko, na severu u Černého moře. Tak, ono moře, jako moře a trocha krve jen článek opepří. Ale takto vznikají fámy a nenávist a já nevím co všechno. Lidi pak mají oči na vrch hlavy a neví co se děje.

Drobet jsme si zvykli na úsměvy a hezký pozdrav, mehraba. To a ještě spousta dalšího nám nedává na Turecko zapomenout. Je to jedna z mála zemí, kam bychom se okamžitě, ihned a z fleku vrátili. Aspoň na ty tři měsíce, protože déle nás tam nenechají.

Máme návštěvu, dva manželské páry se přijeli do moře vykoupat a pani si se mnou po chvíli přišly popovídat. Sice jsme si vůbec nerozumněli, zato jsme si hezky poklábosily.      Trabzon

Už jsme na cestě skoro měsíc a teď putujeme v Turecku podél Černého moře. Do Turecka jsme se vrátili, abychom dokončili plánovanou cestu podél Tureckého pobřeží.

Máme opět štěstí na krásné místo a to mě přivádí k tomu, že když už nikam nejedeme, tak si dáme trochu historie o místě, kde zrovna jsme a protože nás čekají velmi stará a velmi slavná historická města Sinop, Samsun a Trabzon.

Pobřeží Černého moře začíná na hranicích s Bulharskem a končí kousek za městem Hopa u hranic s Gruzií. Zajímavá, co se historie týká je hlavně část od Amasry, kterou jsme také putování po pobřeží Černého moře začínali. Úzký zvlněný pás pobřeží Černého moře byl místem zrodu civilizací, válek a dobývání po několik tisíc let.

V 8 st. př. n. l. kolonizovali pobřeží Miléťané a Arkádové, kteří založili města Sinop, Samsun a Trabzon. Později zde vzniklo pontské království. Pontský král Mithridatés VI. Eupátor vedl v letech 88 – 84 př. n. l. válku proti Římanům. Sice se mu podařilo dobýt Kappadocii a několik dalších pontských království, ale nakonec se musel stáhnout na původní startovací čáru. Později podporoval v další válce svého zetě Tigrana z Arménie, aby Kappadocii sebral Římanům, ale ani on neuspěl a Římané se naštvali a dobyli Pont, Mithridatés musel uprchnout a později spáchal sebevraždu. Tak skončil velký vladař obrovského území, který, jako mnoho jiných, neměl dost.  Následně pobřeží ovládli Byzantinci, kteří zde vládli až do roku 1461, kdy se Pontu zmocnila osmanská vojska Ahmeda Dobyvatele, Předtím byl Samsun důležitým přístavem, ke kterému měli Janované obchodní privilegia. Když nastoupila Turecká vláda, Janované město spálili a odpluli pryč. Po první světové válce se osmansko- řečtí obyvatelé s podporou spojenců pokoušeli o vytvoření nového pontského státu. A tady se opět dostáváme k veliké animozitě Řeků vůči Turkům. Turecké obyvatelstvo bylo odzbrojeno spojeneckými okupačními vojsky a velmi nesnadno čelilo řeckým guerillám, které pro změnu zase zbraně měli. No a v tu chvíli vstupuje na scénu dodnes velmi slavný Mustafa Kemal, později nazývaný Atatürk, který zorganizoval tureckou bitvu za nezávislost, a tu Turci vyhráli. Jak už jsem ve spojení s Řecke psala, později Atatürk vystěhoval nespokojené Řeky a vyměnil je za Turky na Řeckém území. Řekové si velmi pohoršili a dodnes to mají Turkům za zlé. Řecká ekonomika se tehdy hluboko propadla, protože jednak Turků, kteří se vrátili bylo mnohem méně než Řeků, kteří ještě ke všemu byli velmi chudí, a najednou se o ně stát měl postarat, což tehdy z valné části moc nezvládl.

 

Kluci pro mě a pro Zdendu vytvořili v jeskyni kamenné srdce. Jeskyně Magarasi.

Takže potud v krátkosti dějiny území, kterým budeme projíždět podél pobřeží Černého moře.

2015 podzim – vracíme se zpět do Turecka, abychom projeli úseky, které jsme při první návštěvě nenavštívili nebo nestihli, a situace se velmi změnila. Za půl roku je vše jinak.  Kurz klesl z 2.81 Tl a podobně na 3.40 Tl za Euro což je skvělé. Vše se nám zlevňuje. Při nákupu cca Euro za 28,- Kč je to okolo 8.- Kč za 1 Tl. V zimě byl kurz 10,- Kč. Lépe se vše přepočítávalo, ale toto je bezva. Zároveň klesla cena nafty na 1.95 – 2.15 ze zimy 3.35 Tl za litr. Jak kde se natankuje, ale dá se najít levná nafta. Na dálnici nebo rychlostní silnici je nejdražší. Tam šplhá až na 2. 30. Jakmile se zajede do města, cena hned klesá. Doporučuji nakupovat naftu ve městě s tím, že se vyplatí při větším objemu tankování několik benzínek projet a vrátit se k té nejlevnější. Opět nejedeme po dálnici, ale po silnici první třídy – směr Istanbul – hned vedle dálnice, a je naprosto skvělá. Výměnu peněz jsme realizovali hned v prvním městě Edirne, kde je spousta bank, ale Euro nevymění. Všechny nás posílají do směnárny. Jsou dvě na hlavní třídě pod dominantou Edirne. Velkou mešitou. Určitě jich bude víc, ale my jsme zvítězili tam. Ve směnárně nám nejdříve dávali horší kurz než je v bance, ale Zdenda to se směnárníkem tak dlouho domlouval, až jsme získali totožný nejlepší kurz, který nabízeli banky. 3.40. Jinak kurz osciluje okolo 3.35, ale i to je slušná cena. V Istanbulu je rozkopaná celá Kennedy Cadesi a jede se krokem. Nerozklíčovali jsme, co vedle pravého pruhu u moře staví, ale je tam obrovská rozepřená jáma. I v sobotu spousta stavebních strojů, dělníků a obrovská několikahodinová kolona. Skoro vše na nábřeží je zrušené, zavřené nebo za plechovou ohradou, ale kdo plánuje parkovat na parkovišti u moře pod hradbami pro karavany, může. To jediné zůstalo funkční, protože je to až na konci hned u začátku parku. Jinak lze parkovat v odstavných parkovištích, která jsou dost velká pro dvacet až třicet aut a není nijak omezená doba stání. Jen je potřeba hledat parkoviště až k večeru, kdy místní odjedou a pak jsou parkoviště skoro prázdná. Ale je tam dost kravál od projíždějících aut.

 

Istanbul

My parkujeme opět na stejném místě jako vloni a absolutně bez problémů. GPS + foto a karta parkoviště je na našich stránkách www.bydlikemevrop... - Parkovací místa / Turecko. Do centra jedeme tramvají – modrou – ( modrá je dobrá) za 4 Tl na osobu. Do tramvaje se kupují žetony v automatu na zastávce, a kdo by měl obavy, že by mohl mít problém se zakoupením žetonu, tak zbytečně. Na každé zastávce jsou turnikety a jeden pracovník obsluhy, který velmi, velmi ochotně poskytne mapu a posunky ukáže kam a na kterou zastávku jít. Stačí jen ukázat do mapy tramvajových stanic, kterou poskytne, na zastávku a obsluha nás s úsměvem nasměrovala. Tramvaj jede přímo až k paláci Top Capi na Sultanahmed , které je klíčové pro prohlídku Istanbulu a okolo je vše nejkrásnější. Tentokrát jsme neabsolvovali žádnou památku, v zimě jsme je všechny týden procházeli a tak jsme jen prošli palácové zahrady a šli jsme po trase tramvaje zpět s velkými výlety do bočních ulic, které jsou již jen místních a ne turistů. Teprve tam je skvělé dát si něco k jídlu. Místní cena a cvrkot je parádní. Veliká ochota, úsměvnost lidí je až zarážející. Od nás jsme zvyklý, na nezájem, nikdo si nikoho nevšímá a nikdo nikoho nezajímá, ale tady je to diametrálně jiné. Na hlavní třídě jsou všude naháněči, kteří se vás snaží přemluvit k návštěvě zrovna jejich obchodu nebo restaurace. Decentně a slušně, ale o pár ulic vedle je to jen o usmání, pokynutí ruky a zvoucím gestu. Hledali jsme jídelnu, nebo spíše malou místní restauraci, bufet, točící se tyč na kebab pro místní, ne pro turisty, tam, kam chodí všichni z ulice pro kebab, kde se většinou sedí na malých židličkách na ulici nebo v maličkém krámku. Vybrat si tu echt tureckou nám dalo největší práci. Je jich spousta, na ulici několik a vybrat si, tak to je dřina. Dali jsme si dorner – velikou placku s čerstvě ugrilovaným kuřecím masem a zeleninou, naprosto vynikající za třetinovou cenu. Původně jsme uvažovali, že si v potravinách koupíme chleba – takové jejich větší housky – mimochodem vynikající čerstvé z pekárny a k tomu kousek sýra a salámu, ale bylo by to dražší než náš skvělý oběd a ještě jsme tam chytli od někoho volný internet.

Jako pozornost pana majitele jsme dostali několik jejich čajů zadarmo. Jinak stojí 1 Tl, ale seděli jsme poměrně dlouho, než jsme dali tři dny do stránek a tak, abychom neseděli jen na prázdno, objednali jsme si čaj. V maličké skleničce neskutečně silný a dobrý. No a když jsme se konečně zvedli k odchodu a Zdenda šel platit, tak ty čaje byla nakonec pozornost podniku a platili jsme jen jídlo. Mimochodem, vrátím se ještě k úmyslu zakoupit si oběd v potravinách, salámy mají dost nechutné a ošklivé a drahé. Alespoň co jsme při zimní cestě zkusili, nám vůbec nechutnaly. Připadalo mě, že jím papír s rozemletým masem a moukou. Salámy tak nějak neumí, ale zato chleba mají absolutně bezkonkurenční, pokud je čerstvý z pekárny a zeleninové trhy nemají chybu. Hned jsme si koupili kýbl bílého jogurtu 2,5 kg za 48,-Kč. Jogurt je takové konzistence, že v něm stojí lžíce a to je ten nejlevnější z nabídky. Večer, když nás honí mlsná, miska jogurtu se lžící marmelády, tak to je lahodná záležitost.

Včera se nám k večeru podařilo připojit k místní městské volné síti na internet. Je to o tom, že je potřeba do okýnka, které vyskočí po otevření Google, přihlášení napsat svůj imejl a telefonní číslo z mobilu s klasickou předvolbou. Na mobil nám přišel kód, který jsme zadali do čekajícího okénka a už jsme byli ve volné, slušně rychlé síti. Bohužel, tam, kde stojíme není signál, ale u Panorama muzea, kousek od nás, 20 m, je signál silný a tak není problém tam dojít, sednout si na lavičku a udělat na počítači vše co je potřeba.

Ještě jedna drobnost, pozor na neděli. Velmi mnoho obchodů je zavřených, památky fungují normálně, ale velký Grant bazar je komplet uzavřený a všechny obchůdky, které k němu zvenčí přiléhají také. Nejrušnější oblast se změnila v oblast duchů a stažených rolet. Zároveň jsme potřebovali koupit internet, ale hlavní velké prodejny a banky mají v neděli také zavřeno.

 

Obyčejný městský park v nijak zajímavém městě Trabzon

I přes pokročilou letní dobu naší druhé návštěvy, polovina září, jsou na všechny hlavní památky obrovské fronty čekajících turistů. Oproti zimě, kdy nás byla všude jen hrstka je to neskutečný rozdíl. Do Aya Sofya a Madrá mešita jen určitý počet návštěvníků a čeká se, až se vynadívají ti šťastnější, kteří byli před námi a pak se pustí další. Vstupné je 80 TL na tři dny do mnoha památek, které jsou vypsané na účtu od karty. Pass karta se vyplatí i z toho důvodu, že majitelé mají přednost před obyčejnými vstupenkami. Domnívám se, že je to fronta na několik hodin, ale mohu se mýlit. Velmi dobře si pamatuji, jak tu nádheru nejde prolétnout a okouknout za 5 minut a vypadnout. Většinou tam návštěvník dlouho stojí se zatajeným dechem a jen tiše zírá a pak si k tomu zírání sedne na čisťounký, vysoký, většinou karmínově červený koberec, tak se návštěva protáhne, a pokud jako já vláčí sebou ještě obsáhlého průvodce a není líný si na místě přečíst, na co se to vlastně přesně kouká, tak je to návštěva na hodinu, jen to fikne. A to ještě většinou se Zdendou dlouze diskutujeme a probíráme stavitelské techniky a tehdejší obtížnost při technice, která tehdy byla. Většinou mluvíme o čtrnáctém a patnáctém století. Pak není divu, že jsme v Istanbulu strávili týden a ani nám to nepřišlo nijak dlouhý a už vůbec se nedivíme dlouhým frontám před vstupy. Jen jsme rádi, že už prohlídky máme za sebou.

Tak Vám všem přejeme krásné zážitky z Istanbulu.

Tu paní jsem viděla všeho všudy pár minut. 

Bobeška + Zdenda + Flíček Dethleffsíček  mává