Turecko
2015 – vracíme se zpět do Turecka, abychom projeli úseky, které jsme při první návštěvě nenavštívili, a situace se velmi změnila. Za půl roku je vše trochu jinak.
Kurz klesl z 2.81 Tl a podobně na 3.40 Tl za Euro což je skvělé. Vše se nám zlevňuje. Při nákupu cca Euro za 28,- Kč je to okolo 8.- Kč za 1 Tl. V zimě byl kurz 10,- Kč. Lépe se vše přepočítávalo, ale toto je bezva. Zároveň klesla cena nafty na 1.95 – 2.15 ze zimy 3.35 Tl za litr. Jak kde se natankuje, ale dá se najít levná nafta. Na dálnici nebo rychlostní silnici je nejdražší. Tam šplhá až na 2. 30. Jakmile se zajede do města, cena hned klesá. Doporučuji nakupovat naftu ve městě s tím, že se vyplatí při větším objemu tankování několik benzínek projet a vrátit se k té nejlevnější. Opět nejedeme po dálnici, ale po silnici první třídy – směr Istanbul – hned vedle dálnice, a je naprosto skvělá. Výměnu peněz jsme realizovali hned v prvním městě Edirne, kde je spousta bank, ale Euro nevymění. Všechny nás posílají do směnárny. Jsou dvě na hlavní třídě pod dominantou Edirne. Velkou mešitou. Určitě jich bude víc, ale my jsme zvítězili tam. Ve směnárně nám nejdříve dávali horší kurz než je v bance, ale Zdenda to se směnárníkem tak dlouho domlouval, až jsme získali totožný nejlepší kurz, který nabízeli banky. 3.40. Jinak kurz osciluje okolo 3.35, ale i to je slušná cena. V Istanbulu je rozkopaná celá Kennedy Cadesi a jede se krokem. Nerozklíčovali jsme co vedle pravého pruhu u moře staví, ale je tam obrovská rozepřená jáma. I v sobotu spousta stavebních strojů, dělníků a obrovská několikahodinová kolona. Skoro vše na nábřeží je zrušené, zavřené nebo za plechovou ohradou, ale kdo plánuje parkovat na parkovišti u moře pod hradbami pro karavany, může. To jediné zůstalo funkční, protože je to až na konci hned u začátku parku. Jinak lze parkovat v odstavných parkovištích, která jsou dost velká pro dvacet až třicet aut a není nijak omezená doba stání. Jen je potřeba hledat parkoviště až k večeru, kdy místní odjedou a pak jsou parkoviště skoro prázdná. Ale je tam dost kravál od projíždějících aut.
My parkujeme opět na stejném místě jako vloni a absolutně bez problémů. Do centra jedeme tramvají – modrou – ( modrá je dobrá) za 4 Tl na osobu. Do tramvaje se kupují žetony v automatu na zastávce, a kdo by měl obavy, že by mohl mít problém se zakoupením žetonu, tak zbytečně. Na každé zastávce jsou turnikety a jeden pracovník obsluhy, který velmi, velmi ochotně poskytne mapu a posunky ukáže kam a na kterou zastávku jít. Stačí jen ukázat do mapy tramvajových stanic, kterou poskytne, na zastávku a obsluha nás s úsměvem nasměrovala. Tramvaj jede přímo až k paláci Top Capi na Sultanahmed , které je klíčové pro prohlídku Istanbulu a okolo je vše nejkrásnější. Tentokrát jsme neabsolvovali žádnou památku, v zimě jsme je všechny týden procházeli a tak jsme jen prošli palácové zahrady a šli jsme po trase tramvaje zpět s velkými výlety do bočních ulic, které jsou již jen místních a ne turistů. Teprve tam je skvělé dát si něco k jídlu. Místní cena a cvrkot je parádní. Veliká ochota, úsměvnost lidí je až zarážející. Od nás jsme zvyklý, na nezájem, nikdo si nikoho nevšímá a nikdo nikoho nezajímá, ale tady je to diametrálně jiné. Na hlavní třídě jsou všude naháněči, kteří se vás snaží přemluvit k návštěvě zrovna jejich obchodu nebo restaurace. Decentně a slušně, ale o pár ulic vedle je to jen o usmání, pokynutí ruky a zvoucím gestu. Hledali jsme jídelnu, nebo spíše malou místní restauraci, bufet, točící se tyč na kebab pro místní, ne pro turisty, tam, kam chodí všichni z ulice pro kebab, kde se většinou sedí na malých židličkách na ulici nebo v maličkém krámku. Vybrat si tu echt tureckou nám dalo největší práci. Je jich spousta, na ulici několik a vybrat si, tak to je dřina. Dali jsme si dorner – velikou placku s čerstvě ugrilovaným kuřecím masem a zeleninou, naprosto vynikající za třetinovou cenu. Původně jsme uvažovali, že si v potravinách koupíme chleba – takové jejich větší housky – mimochodem vynikající čerstvé z pekárny a k tomu kousek sýra a salámu, ale bylo by to dražší než náš skvělý oběd a ještě jsme tam chytli od někoho volný internet. Jako pozornost pana majitele jsme dostali několik jejich čajů zadarmo. Jinak stojí 1 Tl, ale seděli jsme poměrně dlouho, než jsme dali tři dny do stránek a tak, abychom neseděli jen na prázdno, objednali jsme si čaj. V maličké skleničce neskutečně silný a dobrý. No a když jsme se konečně zvedli k odchodu a Zdenda šel platit, tak ty čaje byla nakonec pozornost podniku a platili jsme jen jídlo. Mimochodem, vrátím se ještě k úmyslu zakoupit si oběd v potravinách, salámy mají dost nechutné a ošklivé a drahé. Alespoň co jsme při zimní cestě zkusili, nám vůbec nechutnaly. Připadalo mě, že jím papír s rozemletým masem a moukou. Salámy tak nějak neumí, ale zato chleba mají absolutně bezkonkurenční, pokud je čerstvý z pekárny a zeleninové trhy nemají chybu. Hned jsme si koupili kýbl bílého jogurtu 2,5 kg za 48,-Kč. Jogurt je takové konzistence, že v něm stojí lžíce a to je ten nejlevnější z nabídky. Večer, když nás honí mlsná, miska jogurtu se lžící marmelády, tak to je lahodná záležitost. Včera se nám k večeru podařilo připojit k místní městské volné síti na internet. Je to o tom, že je potřeba do okýnka, které vyskočí po otevření Google, přihlášení napsat svůj imejl a telefonní číslo z mobilu s klasickou předvolbou. Na mobil nám přišel kód, který jsme zadali do čekajícího okénka a už jsme byli ve volné, slušně rychlé síti. Bohužel, tam, kde stojíme není signál, ale u Panorama muzea, kousek od nás, 20 m, je signál silný a tak není problém tam dojít, sednout si na lavičku a udělat na počítači vše co je potřeba.
Ještě jedna drobnost, pozor na neděli. Velmi mnoho obchodů je zavřených, památky fungují normálně, ale velký Grant bazar je komplet uzavřený a všechny obchůdky, které k němu zvenčí přiléhají také. Nejrušnější oblast se změnila v oblast duchů a stažených rolet. Zároveň jsme potřebovali koupit internet, ale hlavní velké prodejny a banky mají v neděli také zavřeno.
I přes pokročilou letní dobu naší druhé návštěvy, polovina září, jsou na všechny hlavní památky obrovské fronty čekajících turistů. Oproti zimě, kdy nás byla všude jen hrstka je to neskutečný rozdíl. Do Aya Sofya a Madrá mešita jen určitý počet návštěvníků a čeká se, až se vynadívají ti šťastnější, kteří byli před námi a pak se pustí další. Vstupné je 80 TL na tři dny do mnoha památek, které jsou vypsané na účtu od karty. Pass karta se vyplatí i z toho důvodu, že majitelé mají přednost před obyčejnými vstupenkami. Domnívám se, že je to fronta na několik hodin, ale mohu se mýlit. Velmi dobře si pamatuji, jak tu nádheru nejde prolétnout a okouknout za 5 minut a vypadnout. Většinou tam návštěvník dlouho stojí se zatajeným dechem a jen tiše zírá a pak si k tomu zírání sedne na čisťounký, vysoký, většinou karmínově červený koberec, tak se návštěva protáhne, a pokud jako já vláčí sebou ještě obsáhlého průvodce a není líný si na místě přečíst, na co se to vlastně přesně kouká, tak je to návštěva na hodinu, jen to fikne. A to ještě většinou se Zdendou dlouze diskutujeme a probíráme stavitelské techniky a tehdejší obtížnost při technice, která tehdy byla. Většinou mluvíme o čtrnáctém a patnáctém století. Pak není divu, že jsme v Istanbulu strávili týden a ani nám to nepřišlo nijak dlouhý a už vůbec se nedivíme dlouhým frontám před vstupy. Jen jsme rádi, že už prohlídky máme za sebou.
Tak Vám všem přejeme krásné zážitky z Istanbulu.
V Turecku jsou zpoplatněné dvě hlavní dálnice. První, která vede mezi městy Edirne, Istambul a Ankara. Druhá placená dálnice je mezi městy Adana, Iskenderun, Osmaniye, Gaziantep a Sanliurfa. Platí se na mýtnicích.
Plyn a nafta + benzín.
V době naší návštěvy je tady dražší nafta než u nás. Ceny se pohybují okolo 38,- až 39,90 Kč což je docela hodně. Plyn je taky dražší 22,- - 23,80 Kč. Spousta čerpacích stanic má mezi sebou minimální rozdíly, ale vyplatí se cenu sledovat a vybrat si. Každá korunka je dobrá. Zajímavé je, že všude myjí auta a pokud si u jejich stanice koupíte benzín, naftu nebo plyn, tak máte ruční umytí celého auta za 1TL což je deset korun. Auta myjí celou noc, jak kdo potřebuje. Zdendovi se to zdálo děsně málo, protože za naše auto jsme měli zaplatit taky 1 TL tak dal obsluze aspoň libru navíc. Ale je to taková jejich služba. Obsluha benzinky je taky úžasná, dáte klíčky a už se o nic nestaráte. Odemknou si nádrž, natankují, zamknou a už jen platíte. Jednu noc jsme spali na benzínce, hned vedle myčky, vůbec nás nenapadlo, že budou v noci mýt auta, myli a bylo to pekelné. Příště už jsme si dali pozor. To, že zrovna žádné auto nemyjí, vůbec nic neznamená, klidně budou mýt ve tři ráno a je dobré to mít na paměti .
Máme dvě plnící bomby s vývodem pod auto a stačí nám sada klasických nástavců zakoupených k bombám. Naše české bomby tu nemají a tak je nelze vyměnit a ani naplnit. S tankováním plynu jsme nikde neměli problém. Pokaždé jsme tankovali u jiné pumpy. Nelze se spoléhat na pumpy s názvem Otgass a podobně. Mají jenom plyn a rozhodně nejsou nejlevnější. Ani jednou jsme u takové pumpy netankovali plyn.
Dvakrát jsme tankovali benzin do centrály. Máme sebou ještě plechový kanystr na 5l, tak tankujeme jak do centrály, tak do kanystru. Benzín je dražší než nafta. V době našeho putování se většinou pohybuje okolo 41,- Kč za litr.
Dálnice a most přes Bospor
Celou cestu až pod Istanbul jsme jeli mimo placenou dálnici po D 100, placená E 80 je hned vedle nás. Neplacená dálnice je perfektní čtyřproudá, plná čerpacích stanic. Žádný problém. Přejezd mostu přes Bospor do Asijského Istanbulu je zpoplatněn 35 TL a nelze to nijak objet, maximálně přeplavat. V době našeho průjezdu jsme měli kliku, nefungovaly jim terminály a tak jsme projeli zadarmo, ale pozor, nesmíme se do 7 dnů vrátit zpět. Bohužel nevíme proč, ale byli jsme na to upozorněni. Nejspíše bychom museli zaplatit jak průjezd zpět tak i ten neuhrazený. Hned před mostem je parkoviště s kanceláří, kde se poplatek platí. Všechny auta jezdí rovnou, nenechte se zmást. Mají zaplaceno zřejmě v standardním poplatku za auto, takže i malé parkoviště před výběrčím bohatě stačí.
Silnice jsou velmi kvalitní a většinou hodně nové. I staré silnice jsou skvěle sjízdné. Jen v nejzapadlejších vesnicích, které jsme cestou vymetli bývá občas prašná silnice, ale není to nijak tragické. Polňačky, to je jiné kafe, ale to je všude stejné.
Potraviny
Potraviny se dají koupit velmi lacino, BIM, SOK, A*101. Některé laciněji než u nás. V době před vánoci jsme nakupovali ovoce a zeleninu podstatně levněji. Mandarinky a pomeranče okolo 1 TL jablka taktéž. Rajčata 1,5 TL a brambory se dají také sehnat okolo 1,5 TL. Dalo by se říct, že z tohoto sortimentu jsme v pohodě. Kuřecí maso mají všude a dost laciné, ale při troše průzkumu se dá koupit 1kg za 4,5 TL. Nejlepší na toto jsou větší prodejny potravin. Klasické prodejny masa jsou trochu dražší, ale stejně jsme se nedostali na naše ceny. Ovšem hovězí maso je pro nás děsivě drahé. Okolo 40 TL a výše a skopové nebo jehněčí je ještě dražší. Takže na hovězí omáčku na houbách nebo klasickou rajskou si tady necháme zajít chuť. Mleté maso je taky drahé. Maso mají veskrze naprosto skvostně upravené a krásné, ale drahé. Všimla jsem si, že tady nikdo nekupuje na kila, ale jen pár plátků. Chtěla jsem koupit hovězí kližku na gulášek, nebo parádní hovězí oháňku na polívku, ale cena mě odrovnala. Slepičí vývar je taky dobrý. Zatím jsem nepotřebovala dokoupit těstoviny, oleje, cukr a podobné suroviny, ale jsou levnější než u nás. Vejce, koupili jsme plato vajec za 7,9 TL x 10,- Kč. Slušná cena. Takže s jídlem zde zatím problém nemáme, spíše jak odolat a nekoupit cosi za skvělou cenu. Tržnice jsou perfektní, ale mnohdy drahé a také je dobré být obezřetní nad přehnaně laciným zbožím. Je lepší si celou tržnici nejdříve projít a pak se vrátit k vybranému sortimentu. Mandarinky, sice neuvěřitelně levné 0,8 TL, ale mohou být děsně kyselé. Vejce z domácího chovu jsou hodně drahý. Ale dají se koupit různé druhy ovoce a zeleniny podstatně lacinější než je obvyklé. Rajčata 1,2 TL, okurky 1,5 TL, cibule 0,8 TL, papriky 1,8 TL apd. Vynikající mandarinky a pomeranče okolo 1 – 1,5 TL se dají jíst po kilech. Chleba je tu neuvěřitelně levný a vynikající. Doporučuji proběhnout město a objevit pekárnu. Tam je chleba absolutně nejlevnější a čerstvě vytažený z pece. Ještě teplý. Dobrota. Bochník 500gr za 2 TL a pak tady všude mají jejich velké tradiční veky cca 250gr za 1 TL. V obchodě mají kráječky na chleba a zakoupený nakrájí. Jedině na kousek vepřového si musíme nechat zajít chuť. Zkrátka ho tu nemají. Nedá se nikde koupit. Skopové, nebo jehněčí je ještě dražší než hovězí. Sice maso je parádně upravené, očištěné, ale hodně drahé. 42 – 50 TL za kilogram. Ceny se hodně liší. Ryb tady prodávají spoustu, mě osobně rybí trh děsně páchne rybinou, ale to k tomu patří. Jediné co jsme bezpečně poznali u prodejců, jsou makrely, ale ty mají zmrzlé. Druhy čerstvě ulovené a vytažené z moře jsou nám hodně cizí. Většinou jsou to malé čudly, hromady prťavých rybiček. U nás bych to hodila kočkám.
Více informací o nakupování, cenách a radách co si vzít sebou do Turecka je v kapitole Kuchyně na cestách, kterou jsem začala vytvářet a kde už je spousta dalších informací.
Voda
Voda, tak s tou nemáme, zatím, nejmenší problém. Všude na čerpacích stanicích mají kohouty s vodou a není nic jednoduššího, než ukázat na kohout a posunky se dotázat obsluhy. Ta mávne rukou a můžeme si dotankovat libovolně vody. Na toaletách je taky možnost dobrat vodu. Tak vody máme dostatek a nemusíme nijak valně šetřit. Odpadní vody se zbavujeme různě, kde to jde, ale většinou se snažíme někde nad veřejným kanálem. Toaletu podobně. V Turecku jsme neviděli jediný kemp pro bydlíky a jediné označené místo na likvidaci toalety nebo odpadní nádrže. S ohledem na to, jak saponáty myjí všude auta a vůbec nikdo si nedělá starosti, kam ty hektolitry špinavé vody tečou, snažíme se využívat kanály a různá odpadní místa podle nás alespoň trochu ekologicky.
Ovšem na co si hrají a na co nesmírně dbají to je odpočinek, odpočinkové zóny, pěší stezky, parky plné laviček, odpočívadel, dětských hřišť, posilovacích strojů, prostorů na grilování. V každém městečku, které jsme cestou potkali, je krásná oddychová zóna podél moře nebo, když moře nemají, tak veliký park perfektně udržovaný, čistý. Všude lavičky, altánky a v některém parku jsou betonové stojany na grily, toalety cca po 200m, pítka s čistou vodou a odpadkové koše. O víkendu je park plný lidí. Celé rodiny jsou zde a grilují, leží na trávníku, nosí si sebou deky a koberce a užívají si pěkného prostředí. Nesetkali jsme se s nějakým valným vandalismem. Každopádně, občas je vidět jak poblíž projede vůz policie, nebo městská policie, kteří jezdí po parku na kole a jen přihlížejí. Nikdo si jich nevšímá a oni jsou v pohodě. Klidně zastaví u mladíka, řeknou si o doklady, ty zkontrolují a jedou dál. Asi jako, pozor jsme tady. Nebo něco podobného. Tak se procházejí, vycházkovým tempem, hlavou pokyvují lidem, ty se s nimi dají do řeči, chvíli se pobaví a jdou dál, tak jako u nás kdysi dávno, prý za první republiky, kdy místní policista znal celou ulici. Ale to jsem slyšela, tak nevím co vše je na tom pravdy, ale tady to tak nějak bude. A zase síla uklízečů, kteří bez přestání chodí a zametají, sbírají a uklízí případný nepořádek, ale ten veskrze žádný není. A samozřejmě, hned jsou zde různá občerstvení, maličké i velké restaurace a spousta psů a koček, které pořád někdo krmí.
Tyto parky, odpočinkové zóny na pobřeží, jsou ideální na parkování. Vřele doporučujeme. Parkoviště jsou kromě víkendu prázdná a blízkost toalet a vody je bezvadná. Většinou v příjemné vzdálenosti od města. Perfektní projížďka na kole je dalším bonusem. Veliké, mnohakilometrové parkové zóny jsou před i za Istanbulem. Za Istanbulem jsme jeli na kole 12 km po skvěle upravené stezce pro kola po nábřežní promenádě. Ale na kolech tu skoro nikdo nejezdí a přesto tu jsou pro cyklisty připravené perfektní stezky.
Každopádně, zatím jsme tu neměli jediný problém a pokud se budeme chovat slušně, tak věřím, že ho ani mít nebudeme.
Parkování v Turecku.
Ve větších městech je OTO Park placené a hlídané parkoviště. Obyčejně 1-3 TL na hodinu a pak se cena zvedá s ohledem na lokalitu a upravenost parkoviště. Dá se také pořídit celodenní stání za 9 TL což je slušná cena za parkování přímo na nábřeží u tržiště a kousek od centra. Nenechte se zmýlit prázdným placem v jinak auty nacpané lokalitě, kde v budce nikdo není. Zaručeně výběrčí je poblíž a je jen pozdější otázkou, jak se dohodnete o délce stání, protože výběrčí bude jistotně tvrdit, že jste stáli déle, než je skutečnost. V Istanbulu se vyplatí zajet do okrajové části viz. Karta parkoviště Istanbul a pak použít tramvaj. V okrajových částech se dají najít vhodná parkoviště. My jsme se drželi tramvajových kolejí a nejlépe poblíž, ne-li přímo u nějaké mešity. V menších městech je hlídaných parkovišť spousta, ale nám se to zdálo zbytečné. Pokud parkujeme přímo ve městě dáváme si pozor na placená stání. Je mnoho míst ve městě, kde jen na silnici u chodníku žlutě vyznačené místo pro auto a zde se také platí. Většinou je poblíž hlídač, který vyjede z přenosného automatu parkovací lístek. Tady je také cena okolo 2-3 TL za hodinu. Jen je potřeba se pozorně dívat na stožáry veřejného osvětlení, protože tam je obyčejně cedule o placené parkovací zóně o její ceně a v stejných místech bývá i označení stanice autobusu. Stanice autobusů mají jen minimálně kryté čekárny a obyčejně by nás ani nenapadlo, že je prázdné místo na ulici, stanice autobusu. Malá značka připevněná na veřejném osvětlení se lehce přehlédne. V Turecku jsme viděli zajímavý systém odtahu špatně zaparkovaných aut. Na odtahovém voze mají zatahovatelné železné lyžiny, jako u vysokozdvižných vozíků. Odtahové auto zablokuje provoz za sebou, zastaví vedle špatně zaparkovaného auta, které nabere ze spodu z boku na lyžiny a auto vyzdvihne na svojí plošinu, zatáhne lyžiny a odjíždí. Celá operace za přítomnosti policisty trvá pár minut. Jinak bych řekla, že si Turci moc starostí s parkováním nedělají a parkují na těch nejnemožnějších místech. Ovšem co projde Turkovi, neprošlo by asi, určitě, nám. V pěkných zónách na nábřeží se vyplatí počkat si na večer. To všichni odjedou a pak si místo na parkování můžeme vybrat, aby se nám líbilo a hodilo a zůstat jak dlouho potřebujeme. Nikdo si nás ani nevšimne. Ale jak už jsme se přesvědčili, delší parkování spíše vzbudí obavy u místních lidí nebo policie, jestli je vše v pořádku a nemáme poruchu, problém nebo jestli nepotřebujeme s něčím pomoct.
Trajekty
Trajekt jsme použili jen jeden a to z Canakkale do Kalitbahir na poloostrov Gallipoli, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou. Trajekt stojí 50 TL a je pohodový. Jen je potřeba si dát pozor na výšku nájezdu a výjezdu. Některé trajekty mají najížděcí plato hodně nízko a dalo by se s autem uvíznout. Z Canakkale se dá jet trajektem také na dva menší ostrovy, které jsou kousek a mohou být v letních měsících hezké. Gokceada a Bozcaada. Podle mapy se tam dá potápět a je na nich několik cyklotras. My jsme tam nebyli. Jinak trajekty jezdí velmi často a není potřeba si zajišťovat rezervaci na místo.
Na poloostrově Gallipoli jsme neobjevili v naší trase žádný kemp, ale zato několik vhodných míst na přespání. Vody je všude dostatek. První vhodná zastávka na doplnění potravin je ve městě Gelibolu. Velké pohodlné město, několik bank na výměnu peněz a kousek stranou velká prodejna potravin Kipa. My už klasicky nakupujeme v A * 101, BIM , SOK , ve městě je těchto laciných prodejen několik.
Závěrem : Turecko je velmi pohodová země plná rozporů, velmi vstřícných lidí, pohodových policistů, dobrých nákupů a bezproblémového cestování. Jediné na co musí být bydlíkář připraven, to je na absolutní soběstačnost. Nelze se spoléhat na zázemí kempů, protože tu žádné klasické s přípojkou, sprchami a prádelnou nejsou.
Nebo alespoň my jsme na žádné podobné neměli štěstí.