Kanárské ostrovy : 4. díl

12.5.2020

Další díl Kanárské ostrovy s pořadovým číslem 4. Kamarádka mi napsala, že máme „houby zle“ a já s ní naprosto souhlasím. Vždyť, když to vezmu kol a kol, tak nám kromě volného pohybu vlastně vůbec nic nechybí. Kromě rodiny a přátel, to je jasné, ale ty nám na cestě chybí stále a pořád, ale s tím jsme se už vyrovnali a já smířila. Pravda je, že letos poprvé jsme měli naplánovanou cestu na rok, což bylo nejvíce v jednom kuse stráveného času na cestě. Vloni jsme se utrhli a investovali do trajektu na Kanárské ostrovy, tedy do destinace, kterou jsem vždy měla za přehlídku a doménu hotelů, resortů a pláží, kam rozhodně nemusím na delší dobu jak 14denní dovolenou. Až naši přátelé tu byli už druhou zimu a zásobovali nás fotkami z výletů, které byly úplně o něčem jiném. Najednou jsme objevovali ostrovy jako něco naprosto úžasného. Krásné a divoké hory, hluboké lesy, pláže a útesy a samozřejmě, kaldery dávných sopek. Jistě, trajekt je pro nás hodně drahý, ale po měsíci stráveném na La Palma, což byl náš první ostrov, jsem mnohokrát napsala, že výlet sem stál za každý cent zaplacený za trajekt, a tak jak jsem, dva roky zpět, prohlásila přestavbu našich kol na elektrokola jako investici roku, tak cena za trajekt je opět vyhlášena jako investice roku 2019. Do toho všeho vpadl vir a my tu zůstali. Jistě, mohli jsme odjet, po 14 dnech se situace uklidnila a my se mohli vrátit, ale „estado de alarmo“ nás zastihl přesně v polovině cesty. Máme za sebou 2,5 ostrovů, a to samé nám zbývá. Jednak, nikdo nevěděl jak dlouho zákazy potrvají a přiznávám, nechtělo se nám vzdávat cestu v polovině.

Pokud dám na pomyslné misky vah argumenty pro návrat a proti návratu anebo mohu použít analýzu SWOT, jak nám radil náš další kamarád a přítel, která je ještě lepší, tak mi vše jasně říká, zůstat. Jenže, jako správná ženská se v tom všem pěkně plácám, hňahňám a hluboce zvažuji a rozvažuji bez ohledu na reálnost, skutečnost a funkčnost, jestli zůstat nebo odjet. Mám tendenci vidět jen to, že naše blízké neuvidíme další zimu, vnučku uvidíme až v roce jejího života a přijdu o její krásný miminkovský věk. Zkrátka, jako prarodič přijdu o hodně, o to, co už se nikdy nevrátí, co už nikdy u Timi nezažiju. Vrátíme se, kdy už bude chodit, takže přijdu o první lezecké pokusy, o první krůčky a radost z prvního zoubku. Nicméně, pokud by se naše dcera rozhodla bydlet na Novém Zélandu, nebo jako naši přátelé mají syna v Singapuru, tak stejně bych asi nebyla přítomna u všeho, co jsem popisovala. Viděli bychom se třeba jednou za tři roky a byli bychom rádi. Další přítelkyně má dceru a tři vnoučata v Austrálii, taky krapet z ruky, a tak se utěšuji, že až se vrátíme, vnučce všechno vynahradíme. Máme v plánu domeček, kde bude poctivý hostinský pokoj, který bude plnohodnotný pro vnoučata a to tak, aby u nás mohli trávit třeba i s rodiči celé prázdniny. Plánujeme, že jakmile bude potřeba a rodiče budou chtít a samozřejmě i děti, tak je budeme mít na každé prázdniny u nás. A tím se dostávám, k tomu, že vážně uvažujeme tu zůstat na další zimu. Jen já jsem brzdou, protože jsem se ještě s tou myšlenkou psychicky nesrovnala, nepřijmula jsem tuto variantu, možnost ještě za svou.

Zkrátka, asi jako každá ženská, potřebuji si to v hlavě srovnat, i když velmi dobře vím, že je to ta nejlepší varianta, která se nám naskýtá. Čas běží, utíká a hodiny tikají. Cestovat mezi ostrovy budeme jako turisté moct až někdy po 22.červnu, a to nám na procestování dvou ostrovů mnoho času nezbývá. Takže, návrh je takový, zůstat tady na další zimu. V klidu a pohodě si projet zbývající ostrovy s tím, že klidně bychom mohli zůstat stát na pěkném místě déle. Pro nás není problém stát 14 dnů jen o své vodě. To zvládneme v pohodě a pokud nastolíme ještě velmi úsporná opatření, tak i tři neděle bychom zvládli bez doplnění. Mít potraviny na 14 dnů na zásobách taky zvládáme, takže bychom se mohli vždy někam zašít a užívat si oceánu. To, co mě na kolech dělalo vrásky byli turisté, kteří si vypůjčí auto a za den se snaží objet vše důležité a na úzkých silnicích nezvládají provoz. Tak ti tu nebudou ještě hodně dlouho a vlastně, letos je výjimečná šance poznat letní ostrovy bez turistů, ale všech. Nejen těch, co sem přilétnou, ale i těch, kteří se sem přepraví trajekty z pevniny. Až v září a na začátku října se podle plánů obnoví letecký provoz na ostrovy. První turisté by se sem mohli vrátit z pevninského Španělska na začátku září a všichni by měli mít test na COVI-19. Aspoň taková je představa Kanárské autonomní vlády.

Jakmile se otevře vzdušný prostor a jakmile začnou pravidelné lety z ostrovů na pevninu, jakmile bude jistota, že se třeba i s korona testem budu moci vrátit, mohla bych odlétnout na 14 dnů do Prahy, pomazlit se s vnučkou a zase se vrátit. Předpokládám, že by to mohlo být v období listopadu. Pokud ovšem nenastane druhá fáze viru, pokud opět média nezpanikaří a stát z obavy nařčení nic nedělání opět republiku neuzavře před světem, což by byl velký průšvih. Ne jenom pro mne, ale i pro Zdendu, který by na mě čekal. 

Do toho na protilehlé misce vah vstupuje velká nejistota, co bude po našem případném podzimním návratu do republiky. Jak už jsem se zmiňovala o článek výše, je to velká neznámá, kam budeme moci jet a za jakých podmínek. Pak už nám nezbývá nic jiného než zazimovat na chatě, což je sice pro mne lákavá představa, ale na druhou stranu nic moc. Museli bychom nakoupit na celou zimu dříví, museli bychom zbourat plot a postavit nějaký mobilní, abychom na malý pozemek před chatou vjeli, museli bychom nějak vyřešit pitnou vodu, protože z vrtu máme vody dost a dost, ale jen užitkové, čisté, ale ne pitné. Museli bychom nějak zazimovat Flíčka, ale zase máme jen jedno auto, kterým se můžeme přemísťovat. Z chaty už nám jezdí MHD do Prahy k metru, přes Labe máme veškeré nákupy, ale je to vše hodně složité. I když, pravda je, že chata byla už od začátku brána jako případné útočiště na delší dobu. To, kdybychom byli nemocný anebo, kdybychom cestování nezvládali finančně a museli na pár měsíců zastavit. V prvním případu bychom si čas vybírat nemohli, ale v druhém bychom stáli celé jaro, léto a na podzim odjeli, a to je na chatě pohoda. Zdenda by si koupil rybářský lístek a já bych se dloubala v záhonkách, nanášela potraviny ze vzdálených obchodů, chodili bychom se koupat, jezdili na výlety a tak podobně, ale zima je smutná všude. Rybářské sezona je ukončená, prší, je zima, fouká ledový vítr a je veskrze hnusně, brrrr. Zvlášť u Labe, kde sníh je velmi zřídkavý a zima nic moc. I když pamatuji, kdy zamrzlo celé jezero Grado a lidi tam jezdili na brusle. Ale i tak to není nijak lákavá představa.