Kanárské ostrovy : 3. díl

3.5.2020

Čas opět pokročil, popoběhl a my už tak nějak víme, co nás čeká a nemine. Není to růžový scénář, ale aspoň něco. Jak říkám „ vidíme světýlko na konci tunelu“, ale řekla bych, nic moc.

Stále totiž stojíme na místě, které je v rámci možností to nejlepší, co jsme mohli mít aspoň tady na Gran Canaria. Jedná se hlavně, primárně o přístup k pitné vodě a tu tady máme. Pak tu máme v příjemné vzdálenosti nákupní možnosti, protože stále a pořád platí zákaz vycházení. Můžeme pouze pro potraviny a do lékárny. Ostatně, to jsou jediné dva otevřené obchody. Relativně blízko máme benzínku s plynem a víc ke štěstí nepotřebujeme. Můžeme se bavit o místě, které je kamenité a hlavně, není zelené, ale tady v té oblasti není zeleného nic, pokud se to nezalévá. Mohli bychom být na severu nebo severozápadě ostrova, kde je sice zeleň, je to tam mnohem hezčí, ale v jarních měsících tam prší a vlastně ani nevíme o žádném místě, kde bychom měli přístup k vodě. Víme, že všechna stání v horách, „zona akampade“, která jsou úžasná a kde jsme i už byli jsou zavřená a předpokládáme, že pokud tam byla voda, kohouty s vodou u grilovacích míst, tak voda bude také zavřená. Nicméně, tam stejně být nemůžeme, a tak i když se to nezdá, toto místo je kryté od větrů, prachu tolik není, protože zem je vyfoukaná a udusaná, můžeme mít venku křesílka a stoleček, kupodivu i markýzu vzali policisté na milost, takže kromě volného pohybu nám tady veskrze nic nechybí. Mě se daří plynule zásobovat posádku potravinami, které každý den statečně nosím na zádech. Většinou chodím do Mercadona to mám tam a zpět 5 km a jednou až dvakrát týdně si dám dálkovou do Alcampo a to je cca 9 km tam a zpět.

Je otázkou, jestli by nám bylo lépe dole u kolegů, kteří stojí přímo nad oceánem. Původně jsme tam stáli, to když jsme přijeli, ale policie nás rozsadila, zdálo se jim, že jsme stáli blízko sebe, a protože jsme přijeli jako poslední, tak nás odsunuli do druhé řady. Jediné, co tam je opravdu luxusní tak to je výhled, protože hned pod námi je pláž a oceán, ale tam jsme strašně ze všech stran vidět a na křesílky bychom mohli zapomenout. Takže, jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a s ohledem na to, že pod námi jsou popelnice, které několikrát týdně vyvážejí, tak i na ně jsme si postupně zvykli a pravda je, že když se dívám z okna obýváku na parkoviště a oceán, tak už je ani nevnímám. Člověk si zvykne na vše. Asi tak jako když mě u rodičů doma pod okny jezdila tramvaj a od malička jsem spala celý rok při pootevřeném okně, tak jsem tu tramvaj samozřejmě vůbec nevnímala, možná i pro to mám spaní jako dudek, i když nevím jaké spaní má dudek, ale podle tohoto přísloví, asi hodně tvrdý, protože se Zdendou dokážeme spát u plotu konce nebo začátku přistávací dráhy mezinárodního letiště jako mimina. Takže ano, myslím, že naše místo je dobré, mohlo by být lepší, to je jasné a známe několik nádherných míst, kde bychom byli absolutně mimo civilizace, kde bychom se mohli koupat, kde bychom mohli dělat vlastně co se nám zlíbí, ale pro vodu by to bylo hodně daleko, pomalu přes půlku ostrova, a to by nám za podmínek, které tu jsou nastavené neprošlo. Takže, stejně bychom se 150 l v nádrži + 2x10 l kanystry na čerstvou vodu, a i kdybych hodně, hodně šetřila, déle jak 14 dnů bych asi nedala, zvlášť kdybychom se mohli koupat. I když je pravda, že mi slaná voda na pokožce vůbec nevadí. Naučila jsem se jí jenom ručníkem na sucho z těla vytřít a pak se napustím tělovým mlékem, což je dobré hlavně s ohledem na sluníčko. Podle mého je slaná voda na pokožku vynikající záležitost.

A tím se dostávám, pomaličku, polehoučku k tomu, co je před námi. Když to vezmu kol a kol, tak všechny možnosti, které máme nestojí za nic.  Pokud opravdu otevřou možnost cestování mezi ostrovy až 22. června, tak moc času nám do srazu 25. července nezbývá a samozřejmě, je po příjezdu domů nejdříve 14 dnů karanténa. Pokud se na vše vykašleme a pojedeme rovnou někdy na konci června domů, tak možná vše stihneme, ale co pak? Kdy budeme moci odjet a zda budeme moci odjet a kam. Pokud vezmu v potaz, že potřebujeme odjet, než začne zima, to znamená do začátku října, tak všechny země budou požadovat test nezávadnosti, to by až takový problém nebyl, dáme každý 3000.- a někde ten test nám udělají, ale jaké země s teplou zimou máme v nabídce? Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a tím končíme. Pak je velká otázka, která země bude zařazená jako riziková. Velmi se obávám, že to bude Itálie a Španělsko, možná Portugalsko, protože to i když se o něm vlastně skoro vůbec nemluví, tak mají poměrně velké problémy a hodně vysokou úmrtnost. Na ostrovy budeme moci přiletět jen s negativním testem, to už vyhlásili, ale co seta obytným autem? Jak starý bude muset být test? Zatím se mluví o stáří maximálně 4 dny, ale jen trajekt trvá 3 dny. Takže bude muset být test ze Španělska, ale pak je ještě jedna velmi důležitá podmínka, že nebude podle našich institucí vyhlášená ta, která země jako riziková a v tom případě bychom jeli nepojištěný. Sice s pojistkou, ale nepojištěný. Jsou to bídáci, i když budeme mít mezinárodní koridor pro cestu, jak se sem dostat, tak MZ nebo MZV usoudí, že Španělsko je riziková země a pojišťovna, ač se to nezdá má v podmínkách uvedeno, že pokud pojedeme do rizikové země vyhlášené MZV tak máme prostě smůlu. Jiná věc je, že my jsme sem přijeli a Korona vypukla až po víc jak dvou měsících našeho pobytu. Tak v tom případě jsem chráněný, pojištěný, ale pokud bychom se rozhodli sem jet teď, pokud pominu momentální nemožnost, ale hypoteticky, kdyby ta možnost byla a nákaza nebyla tak medializovaná, tak pak by nastoupila varianta, o které mluvím. Přijeli bychom sem sice se zaplaceným pojištěním, ale nepojištěni, protože my hlupáci jsme se nepodívali na to, které že to jsou ty rizikové země. No, a to mě straší ze všeho nejvíc. Že se vrátíme domů a vlastně všichni si tak budou krýt zadky, že my nikam na jih nevyjedeme, že si přesně budou pojišťovny tak krýt záda se slovy „co kdyby náhodou“? Tak a teď přichází otázka co udělat?