Zakončujeme pět let cestování, putování, poznávání.

Září 2019

Čas se posunul a my si to za chvíli budeme hrnout na další cestu. Je polovina září, máme před sebou ještě pár setkání, pár lékařských vyšetření a tentokrát se rozjedeme na jih k Marseille, kde jsme skončili a jedeme dál podél pobřeží Francie k Španělským hranicím. Pak bude následovat rychlý přesun a bude nás čekat velká cesta, kterou jsme neplánovali, která je maličko mimo náš perimetr, ale pojedeme do krásné destinace, ale nerada bych o tom mluvila předčasně. Každopádně, připravujeme se na delší cestu mimo kontinent, a to snad pro tuto chvíli postačí.

Za dva měsíce, přesně 1. prosince načneme druhou polovinu naší cesty. Máme za sebou pět let cestování po Evropě a myslím, že je vše, tak jak jsme si představovali. Zkrátka, vše je jak má být, jak jsme si naplánovali a jak jsme si mysleli, že by to mohlo fungovat. Už několikrát se nás nějaký kolega ptal, co bychom udělali jinak, právě s odstupem času, ale myslím, že na začátečníky jsme vše zvládli obdivuhodně dobře.

Auto, tak to jsme si vybírali hodně dlouho a myslím, že jsme vybrali dobře. Přesně na naše potřeby. Osvědčila se mi kuchyně, která v první chvíli vypadala velmi nedostatečně a a obléval mě studený pot při představě vaření na tak malé ploše. Osvědčil se sytém skříněk okolo kuchyně a ukázalo se, že je naprosto zbytečné tahat sebou velké zásoby. V prvním roce jsem sebou z domova vláčela zásoby polohrubé a hrubé mouky, zásoby těstovin, konzervy, mnoho sklenic s marmeládou a tak podobně. Naprosto zbytečně. Je pravda, že polohrubá mouka je dost rarita, a tak jsem se naučila vše péct a vařit z hladké a ono to jde. Nicméně, skoro vše, co je u nás je i venku za rozumné peníze, a kromě Norska a Dánska je naprosto zbytečné sebou něco vozit. Naučila jsem se vařit vše, tak jako doma a ono to kupodivu jde.  

Volba trasy se ukázala jako jedinečné řešení. V létě jsme na severu a v zimě na jihu. Vždy jedeme proti proudu dovolenkářů a díky tomu se dostaneme na místa, která by pro nás v létě byla nedostupná. Tak jsme si v klidu mohli projet pobřeží Itálie a vidět vysloveně dovolenkové oblasti bez lidí. Tam, kde je v létě hlava na hlavě a kde jsou všude zákazové značky pro obytná auta, tak tam jsme se v pohodě dostali a z valné části i v pohodě zaparkovali. Za pět let jsme projeli celé Turecko podél pobřeží, od Narvy celé Estonsko, Litvu a Lotyšsko, celé pobřeží Polska, Německa, Dánska včetně hlavních ostrovů, celé pobřeží Norska a Finskem zpět. Dole na jihu celé Řecko i s Peloponésem a zimním pobytem na Krétě, celou Itálii kolem dokola a zimní cestou kolem celé Sicílie. Albánii, Černou horu a Chorvatsko. Na severu jsme projeli celé Nizozemí a Belgii s kusem Francie až po Le Havre a na jihu Francii po Marseille přes Monaco. Důležité je, že cesty do země, kde jsme skončili minulou cestu a další načínáme jedeme vnitrozemím vždy jinou trasou. Třeba o pár desítek kilometrů vedle, ale jinudy. Tak jsme poznali spoustu krás, městeček, památek na cestě k moři. Jsme suchozemci, a tak moře má pro nás vždy kouzlo. Moře je pokaždé jiné, pokaždé je na co se dívat a co obdivovat. Rozbouřené moře se svojí děsivou krásou, viděli jsme jen střípek toho, co dokáže svojí nezměrnou silou. Vrhat kameny do neskutečné výše, zahalit maják na pobřeží do vzedmutých vln a odříznout a zlikvidovat pobřežní cestu tak, jako by tam nikdy nebyla. Moře dokáže být příjemné na koupání a nebezpečné na stání v jeho blízkosti. Ráno je to Tálínský rybník a večer ujíždíme z jeho rozběsněného dosahu. Zkrátka, moře je živel, kterého jsme se ještě nenabažili a myslím, že ani lidi, kteří bydlí v jeho blízkosti se podívání na krásný západ nebo východ slunce nenabažili, protože stále a stále přijíždějí si na pobřeží sníst třeba oběd, sedí v autě, koukají do dáli a po půl hodině odjíždějí.