Azurové pobřeží a tragická Marseille

12.4.2019

Vracíme se do Čech po sedmi měsících strávených v Itálii a Francii a myslím, že je to dobrá příležitost na malé zamyšlení nad právě ukončenou cestou, která byla dost zajímavá. Itálie je krásná, ale západní pobřeží je poněkud náročnější, než byla pro nás celá Itálie. Jedná se o stání na divoko. Tím, jak je západní pobřeží na severu průmyslové a zároveň hodně turisticky navštěvované, tak stání je opravdu poskromnu, a to mluvím o zimním období. V létě to bude celkově průšvih. Samozřejmě, místa se dají vždy najít, ale chce to hodně hledání a samozřejmě, velkou přípravu na každé stání. Tentokrát jsme jeli do Janova a odtamtud pokračovali podél pobřeží směrem k Francouzským hranicím. U Janova stojíme u IKEA, kde je i internet a v klidu odtud můžeme na kolech do centra Janova. Pokračujeme dál po pobřeží, a to nejhorší je jen před námi. Celé Azurové pobřeží je jedna velká tragédie. Stání hledal Zdenda každý den děsně úmorně. I několik hodin se každý večer snažil najít místo na noc na druhý den. Vůbec si neumím představit tuto část mořského pobřeží projíždět v létě. Myslím si, že je to zhola nemožné. Parkovišť je spousta, o tom není řeč, ale ne pro nás. 99 % všech parkovišť má tyč ve výšce, která nám nedovolí na parkoviště vjet a pokud tam není tyč a zajet na parkoviště by se dalo, tak to jistí zákazová značka, která nás spolehlivě vyžene. Loučíme se s Itálií a Francie pro nás znamená šok, co se týká cen potravin. Samozřejmě, udělali jsme si několik karet na slevy do velkých nákupních center jako do LeClerk a tak podobně, ale i ve slevách jsou potraviny neskutečně drahé. Jedinou záchranou je pro nás opět LIDL, který má ceny jakš takš a dá se za trochu přijatelnou cenu nakoupit. Trhy jsou pro nás zcela nedostupné. Ve Francii hodně slyší na potraviny BIO a ty jsou opravdu hodně drahé. Jedná se veškerou zeleninu a ovoce. Jestli, že jablka stojí v supermarketu kolem 2eur za kilogram, tak v Lidl je koupíme kolem 1.2 eur, ale na trhu jsou to klidně 3 eur a výš a tak je to se vším. Cena 2 eur za kilogram cibule v supermarketu mě doslova omráčila, zrovna tak cena brambor atakující 2 eur ale v Lidl se dá koupit cibule za 1 eur, brambory za 0,70, ale na trhu je cena za BIO brambory a BIO cibule kolem 3 eur naprosto běžná. Zkrátka, trhy jsou v převážné míře o BIO a to je taky řádně zaplacené. Co je spíše úsměvné, je, že prakticky nikde se nedá koupit čerstvé droždí, jak jsem si zvykla. Ve Francii mají mnoho druhů sušeného droždí, ale čerstvé jen v pekárnách, a to ještě jen některých. Takže, pokud pojede nějaká kuchařinka do Francie a ráda by upekla nějakou kynutou dobrotu, tak čerstvé droždí vzít s sebou, ale zase, pokud jsme ve Francii déle a máme dost času, je to skvělá zábava, něco jako hledání kešek.

Francie nás jinak ničím moc nepřekvapila, kromě toho, že nás u Marseille vykradli. Kratičce se zmíním, jak k tomu došlo a jak i naše zabezpečení, které jsme postupně na cestě různě instalovali a dodělávali, tak jak i takovéto zabezpečení je k ničemu, když na chvíli polevíme v ostražitosti a zlenivíme. Hodně jsem už o tom psala, poctivě uklízíme, věci do skrýší, zamykáme a všechny zámky a nebezpečným oblastem se snažíme vyhnout. Pokud už v takové oblasti jsme, pak vždy jeden hlídá anebo, jsme opravdu od auta jen kousek. Tentokrát jsme porušili veškerá zaběhnutá pravidla, veškeré bezpečností opatření, šli jsme po obědě, před odjezdem jen na pár minut od auta. Vlastně jsme stále na auto viděli, stále jsme ho měli na očích, ale zloděj byl připravený za autem na druhé straně. Během chvilky vylomil okno, vytrhl roletu, vytrhl mříže a byl uvnitř. Na stole ležely naše počítače, hned vedle moje čtečka v nabíječce můj telefon. Během chvilky, během pár sekund jsme o vše přišli. Než nám telefon nahlásil narušitel v autě, než nám přišla sms zpráva, což trvá 20 sekund a než jsme k autu doběhli, neštěstí je dokonáno. Vyrvaná mříž, vypáčené okno, vytržená roleta a věci během pár sekund mění majitele. Chci domů, chci pryč, následně se propadám do neskutečné letargie a začíná příšerné období odevzdanosti, naštvání a bolu. S počítačem se mi ztratila spousta věcí, které samozřejmě nemám za zálohované, s telefonem se mi ztratili kontakty a s čtečkou všechny knihy. Příšerné. Naštěstí máme finanční rezervu, a tak nahradit chybějící není až takový problém, ale bolí to. Naštěstí to trvá měsíc a máme zase vše nové a sluníčko se ukázalo na obloze, nebe se projasnilo a my můžeme zase v pohodě pokračovat dál. Už jsem tady v Deníčku o tom jednou mluvila. Vše je o preciznosti a o naučení se pár základních pravidel při odchodu a ty nikdy, nikdy neporušit. Každé takové porušení je okamžitě potrestáno ztrátou všeho, co máme. Je to smutné, ale je to tak. Jako kdyby zloději věděli, že jsme na okamžik zlenivěli, že jsme na okamžik polevili v pozornosti. 

Jinak co více říct k Itálii? Bylo by toho hodně, jen, že severozápad je na parkování hodně problematický a vyžaduje velkou přípravu na to, kde na noc zaparkovat. Nad některými místy bychom v minulosti ohrnuli nos, ale tady to byla holá nezbytnost. Najít kloudné místo je skutečně problém. Pár jsme jich našli a něco náhodně objevili, ale je toho pomalu na prstech jedné ruky anebo, jako šafránu. Pak taková místa jsou zase na druhou stranu přeplněná a zaparkovat je o náhodě, že zrovna se jedno místo uvolnilo. V Itálii, stejně jako ve Francii se musí dát pozor ještě na víkendy. Oba dva národy jsou vysloveně cestovatelé s obytnými auty a všichni na víkend vytáhnou svoje miláčky a někam jedou. Bylo by mylné se domnívat, že stání za pár eur je pro ně brnkačka. Není, i oni rádi ušetří každé euro a stání zdarma je plné a kousek vedle je stání za peníze, a to zeje prázdnotou. Je to někdy až úsměvné, když vidíme narvanou honoraci ve Phenix nebo Concorde na malém stání zdarma. Ale tak to je a musíme s tím počítat. Na Parkovacích kartách máme několik stání zdarma, kam se vejde víc aut, ale jak říkám, je nutné mít ještě záložní plán, protože i mimo sezonu bývají takováto parkoviště beznadějně plná.

Těšila jsem se na kola, ale jak v oblasti Azurového pobřeží, tak v Itálii, pobřeží od Janova směrem k Francii, ale ono to ani k Janovu od Livorna, pokud jedeme podél pobřeží, tak tato oblast na kola vůbec není. Minimum cyklostezek, a pokud už někdo na kole jede, tak po silnici a motat se v provozu je ošemetné. V Janově jsme se dokonce omylem dostali na rychlostní estakádu okolo Janova, která nejen, že byla mnoho metrů nad úrovní, ale hlavně, nešlo nikde sjet a my museli několika kilometrový úsek projet, než jsme měli první možný sjezd a kam vedl nám bylo úplně jedno, protože závěr jsme dojížděli za asistence policie. Příšerná zkušenost.

Pár výletů na kolech jsme udělali, ale nebyl to nijak valný zážitek. Tak jsme si projeli San Remo, Nice, Cannes a pár dalších měst, ale mohu říct, žádnou velkou radost jsem z jízdy neměla. Jedná se o to, že v této oblasti nejsou zvyklý na turistické kolaře. Pokud se někdo objeví na silnici na kole, tak to jsou většinou silniční kola a hltači kilometrů v závodních dresech. Ty jsou na silnici suverénní, ale já s jízdou mezi auty mám drobet problém.

Když už jsme si odbyli celé Azurové pobřeží a dojeli do Marseille, a tam si odbyli vykradení a podobné ústrky zažili, když už máme za sebou cestu, kde i zastavit a ohřát si oběd je problém, tak se konečně můžeme otočit směrem k vnitrozemí a už je to paráda. Přátelé, kteří nás znají se divili, že už jsme to dávno neotočili a nejeli jinam, nebo aspoň do vnitrozemí. Jde o to, že máme nějaký plán a ten chceme splnit a pak, z boje se neutíká! Jde o to poznat a vědět, jak to funguje i tady a nejen poslouchat zkušenosti druhých. Takto vím, jak to tam vypadá, vím, kde a jaký jsou problémy a mohu zodpovědně poradit, i když to je hodně troufalé a říct a ne si jen něco cucat z prstu a ohánět se radami, které někdo napsal s tím, že je to tam skvělé, super a happy.