Pár slov a zamyšlení o právě skončené cestě po Itálii

Itálie, prožili jsme tu už skoro celý rok a jednoznačně mohu zvednout palec nahoru. Moc se mi tu líbilo a i když se sem na podzim ještě na chvilku vrátíme, byl to krásný čas, který bych přála všem. Samozřejmě, je to hodně o tom, že jsme tu vždy byli na podzim v zimě a na jaře. V létě to tu musí být o život, ale to neřešíme. Začala jsem poměrně hodně řídit a jsem spokojená. Tolik jsem záviděla kolegyním z protijedoucích bydlíků, jak bravurně dokáží svoje miláčky šoférovat a já jen na ně koukám. Tak dneska už je i já zdravím zpoza volantu a je to moc fajn pocit. Hlavně, už nemám obavy, že bych nás nedovezla k cíli, nebo kam bychom případně potřebovali, kdyby měl Zdenda nějaký problém a musela jsem ho zastoupit. Takže toto je už drobet vyřešeno, i když se stále musím hlásit, že bych jako ráda řídila, ráda pokračovala ve výuce a ráda zase kousek ujela. Zdenda naše auto miluje a stále si užívá jízdu, je to dobře a jsem tomu ráda, ale přihlásit se musím. Stále to není tak nějak automatický.

Zvládli jsme vše myslím na jedničku a tentokrát, kromě vraženého šestky šroubku do pneumatiky, jsme neměli žádný problém. Šroubek v pneumatice nás poučil o tom, že ani dobrá pojistka není všespásná. Vlastně jsme se dozvěděli, že i taková drobnost nás ve finále může vyjít na poměrně hodně peněz. Jedná se o to, že máme pojištění asistence při defektu kola, máme defekt, a tak zavoláme na asistenci, což musíme udělat jako první. Tam nám řeknou, není problém, my Vám zavoláme servis. Jenže, tady je ten malý problémek. Oni sice zavolají a pošlou nám asistenční vůz, ale ten si sebou nepřiveze sadu na zpravení kola, nebo, hever, aby nám kolo sundal či jakkoliv pomohl, oni přijedou rovnou s odtahem, aby nám auto odtáhli do servisu. Jenže, šroubek v gumě, proražená guma je kvalifikovaná jako chyba řidiče a tam hned spadneme z 300 eur na 175eur plnění a takový odtah se může klidně vyšplhat na 700 eur. Nezapomínejme, že nemáme malé osobní auto, ale velkou krávu, kterou zase hned tak nějaký odtah nemůže vézt. Pak ještě, pokud se jedná o zadní kolo, jako bylo u nás, tak nemůže nás natáhnout na podvalník a vézt jakoby za sebou po zadních kolách. Takto nás vezli na Krétě do servisu. V tomto případě musíme být na podvalníku celý a tudíž to musí být podvalník patřičně velký a pak je i patřičně drahý. Takže, jsme už na podvalníku a suneme si to do servisu, ale ten servis je samozřejmě smluvní, není to žádný servis na rohu nejbližší ulice. Takto se nám ten šroubek dál pěkně prodražuje. Opravu pneumatiky si už vlastně hradíme ze svého, protože na to vše máme jen těch 175 eur. Víc nám nikdo nedá. Pak je na zváženou, jestli nevyheverovat a nepodložit auto, nechytnout si taxíka a neodjet do první, nejbližší opravny gum, protože ať počítám, jak počítám, pořád nás to vyjde nejlevněji. My jsme to nakonec tak udělali, a protože to šlo a opravna byla z kopečka a poměrně nedaleko, tak já jsem hlídala a Zdenda kolo odkutálel do servisu. Oprava stála nějakých 7 eur a nazpět Zdendu majitel servisu odvezl k autu, Zdenda kolo nasadil, dofoukl a na opraveném kole jezdíme dál. Samozřejmě, žádná pojistka není ideální, ale stále máme to, podle nás jedno z nejlepších pojištění na trhu. Ještě k té pojistce, samozřejmě, cena se odvíjí od ceny auta nebo přívěsu. Pokud vezmu, že jsme za nové auto zaplatili první pojištění u Kooperativy 42 tisíc včetně povinného ručení tak za dvouleté auto jsme zaplatili u Uniqa 14 tisíc včetně povinného ručení a totožného plnění. Důležitá je asistence, na tu bychom měli být obzvláště obezřetný a pak ještě výše spoluúčasti. Pak je tu jazyková výpomoc operátora. Ani u Uniqa není ideální, ale lze se domluvit s operátorem, že nám vše vyřídí a my se nemusíme bát, že budeme buď špatně rozumět, nebo se jednoduše nedomluvíme. Operátor může vše vykomunikovat se servisem, může vše domluvit s policií, ostatně, je to napsané v nabídce a v podmínkách, ale moc se jim do toho nechce. Jedná se spíše o rozumnou domluvu s asistencí. My jsme teď využili slevy na další rok a snížili jsme si spoluúčast z 10% na 5% a navýšili asistenci na maximum.

Takže jsme se drobet zorientovali v naší havarijní pojistce a zjistili jsme, že je to opravdu dobré řešení na velký problém, jako je havárie, bouračka anebo rovnou krádež. No a při krádeži, jak jsme se dozvěděli, také nedostaneme cenu, na kterou je pojistka sjednaná. Tam platí všeobecná domněnka, že když mám v pojistce uvedenou cenu auta tak tu taky dostanu. Jistě, muselo by se jednat o úplně nové auto a muselo by ke krádeži dojít ve velmi krátké době. Jinak se postupuje tak, že pojišťovna zjišťuje, za kolik by se dalo na trhu koupit auto v daném vybavení a stáří. Takže, jestliže mám auto 4 roky staré, tak se nepočítá nějaká amortizace na procenta, ale cena totožného modelu a totožného stáří na trhu. Pořád nám ještě nezbydou oči pro pláč a my nestojíme zoufale s klíčky od auta na ulici, kde stálo naše auto a teď je tam jen prázdné místo. Vlastně nás ve finále stojí pojištění na celý rok, včetně pojištění vnitřního vybavení a já nevím, čeho všeho nějakých 8 tisíc ročně, protože povinné ručení bychom platit stejně museli.

Co ještě napsat k Itálii, asi jsem už vše napsala do Cestopisu, jen se ještě maličko zastavím u Sicílie. Byli jsme tam celkem 2,5 měsíce a myslím, že to byly opravdu měsíce nádherné. Nejen, že jsme měli část velmi krásné počasí, ale celkově se nám tam ohromně líbilo. Všechno. Lidi, příroda, parkování, dostatek vody všude, bezproblémové nakupování, trhy, hromady mandarinek a pomerančů, zkrátka, všechno. Neměli jsme jedinou mrzutost, jediný problém. Samozřejmě, je nutné se smířit s občas dost těsným průjezdem městečky a s tím, že pravidla silničního provozu ještě na Sicílii nedorazila. To je vůbec zajímavé. Na to, jak se pravidla nedodržují, jsme při naší druhé cestě, tedy za nějakých 7 měsíců neviděli vážnou dopravní nehodu, neviděli jsme sraženého cyklistu nebo motorkáře, neviděli jsme jediný konflikt na přechodu. Přesto, že si tu jezdí každý tak nějak jak chce, jak se mu líbí, nebo jak potřebuje, tak jsou všichni neuvěřitelně ohleduplní. Hodně jsem o tom psala v cestopisu, ale opravdu, nikde jinde se nám nestalo, aby nám uhnuli na parkovišti, aby nám dali tolik přednost v jízdě, aby nám počkali, než vyjedeme a nemávali přitom rukama a negestikulovali, jak překážíme. Samozřejmě, je to taky o době, o ročním období, kdy jsme tady. Když přijedeme na Sicílii v létě, kdy je tu přetlak návštěvníků, tak věřím tomu, že situace na silnici bude diametrálně odlišná. Představme si situaci, kdy jede rodina na dovolenou, všechny uličky jsou ucpané anebo nacpané, cizinci, neznalý poměrů se motají na silnici, hledají, kam a kde odbočit a jedou krokem, manželka je otrávená, protože už dávno měli být na pláži a děti jsou protivný, protože je jim horko, mají hlad, žízeň a ve finále se jim chce čůrat. To je přesně ten okamžik, kdy horká hlava, Ital, ztratí poslední zbytky důstojnosti a začne květnatě nadávat, gestikulovat, troubit a podobně. Pak je chudák cizinec vystresovaný, dělá víc chyb, než by bylo normální a nakonec prohlásí, že sem už v životě nepojede, a já se mu nedivím. Je to bohužel tak, ale vzpomeňme na chování našich řidičů, jak dokáží být bezohlední vůči turistům, kteří neví ve městě kde zrovna jsou, neví, kam odbočit a kam vlastně jedou.

Když toto píšu, tak jsme jen pár dnů ve Francii. Přejeli jsme Alpy a právě jsme odjeli z Lyonu od naší báječné kamarádky, příbuzné a přítelkyně a její rodiny, ale chci říct, jak moc nám chybí italská příjemnost, chaos, prádlo na balkonech a lidi, co se umí usmát a pozdravit. Tady nic takového nehrozí a je nám to líto. Itálie se nám tak dostala pod kůži, že si těžko zvykáme na striktní pořádek a celkovou upjatost. Samozřejmě, za chvíli zapomeneme a zase si přivykneme novému stylu, ale bude to chvilku trvat. Ještě na podzim se vrátíme do Itálie, dokončíme cestu po italským pobřeží a pak už vjedeme do Francie a budeme tu křižovat tři roky určitě. Tak bude dost a dost času na přivyknutí. Včera jsme také byli v Lyonu na jednom z mnoha sobotních a nedělních trhu. Oči mě málem vypadly a rozum mi nebral výši cen. Tak, jak jsme si nevykli nakupovat na trhu nejčerstvější ovoce a zeleninu za polovinu běžné ceny, tak tady je zelenina jednou tak drahá. Něco neskutečného. Vyloženě mi to vyrazilo dech, ale podle toho, jaký panuje na trhu cvrkot, tak pro Francouze to asi až tak drahé není. Maso je vyloženě předražené a zelenina a ovoce, škoda mluvit.  Jistě, mohu si tu koupit kuře od farmáře, ale za 13 eur za kilo je poněkud hodně, a to je jenom kuře, ostatní maso bylo v stejném gardu. To, co stojí v obchodě 7 eur, tady už se pohybujeme kolem 25 eur a tak podobně. Sicilské pomeranče a mandarinky jsou tak drahé, že nabývám dojmu, že trhovec musel podplatit celou Sicilskou mafii, aby je směl vůbec vyvézt. Ne, vážně, běžně jsou pomeranče okolo 1,2 eur a tady je měli za 3 – 4 eur za kilogram. To už mám pocit, že je to vysloveně přes míru. Jahody jsou nádherné, ale 6 eur za půlkilovou vaničku je taky poměrně dost. No, jak se říká, jiný kraj, jiný mrav a holt si na trhu nic kupovat nebudeme. Tak to je a i když je to škoda, tak my s tím nic nenaděláme. Jen se s tím musíme naučit žít a rychle zapomenout na italské trhy, na hromady zeleniny a ovoce, které se prodávali po celé zemi z aut u silnic a za rozumnou cenu. Tady nic takového není a nebude.

Jinak, co ještě říct k Itálii, snad jen, že jsem nesmírně ráda, že jsme měli možnost a čas celou Itálii objet, prohlédnout si vše co nás zajímalo, seznámit se s historií země, vidět spoustu krásných měst a památek, Zdenda si krásně zarybařil a já jsem přečetla hromadu knih. Bylo nám tady hrozně moc dobře a ještě jednou, děkuji celé Itálii za krásně strávený čas. Bella Italia.