„Ach ty návraty“

28.9.2017

Dnešní kapitola by se dala nazvat „Ach ty návraty“

 Asi nejdříve bych mohla začít návraty domů. Jsou velmi radostné, protože se už strašně moc těšíme na naše přátele a blízké. Hlavně na dětičky, příbuzenstvo, a tak vůbec. Potud je vše v pořádku, ale pak následuje smršť výdajů, které jsou někdy až nehorázně vysoké. Právě jsem dokončila předběžný součet výdajů za září a je to stále totéž. To, co se nám podaří v průběhu roku nastřádat, úspěšně obratem utratíme, protože nám Flíček stárne a žádá si více a více investic, a i my stárneme a ty investice do nás jsou také nemalé. Což je normální i v bytě a nedej bože v domě a samozřejmě v každodenním životě. Dům je největší žrout peněz, to ví každý, byt je na tom o něco lépe, tam se až tolik neinvestuje, tam to není tolik potřeba a v obytném autě? Tam je to otázka, protože cokoliv se ochomýtne okolo fenoménu obytného auta, je vše pekelně drahé.

Ale k financím se dostanu později, mě zaujala otázka jiná a tou je právě aktuální diskuse okolo parkovacích míst pro bydlíky a karavany u nás v Čechách jak stání na divoko, tak obecně známý stellplatz, neboli STPL.  Stojíme právě na jednom takovém STPL v městečku Camerino (cestopis z 27.9.2017). Když se tady budovalo nové velké parkoviště pro osobní auta a autobusy, zároveň se tu úplně dole, na kraji vybudovalo stání pro karavanisty. Stání je jen pro pár aut nebo karavanů, ale jednak funguje pod záštitou města a za druhé se tady o to starají členové z místního clubu karavanistů. Město Camerino, je nyní ošklivě zasažené zemětřesením z minulého roku, ale i před tím mělo nějakých 8,5 tisíce obyvatel, jenom. Jenže, je tu několik restaurací, krásný malebný park nejen s výhledem do dáli, ale i s restaurací, hned vedle je kavárnou a kousek dál na terase cukrárna. Camerino dokonce nechalo vytisknout brožuru, která nás provede historií města a kterou jsme při příjezdu správce okamžitě dostali. K dispozici všem jsou dvě toalety, dvě sprchy a malý bojler, který se stále nahřívá. I v zimě. Samozřejmě tu máme nevyčerpatelný zdroj pitné vody, výlevku na toaletu a výpusť na odpadní vodu, vše provedeno v nerezu a zdarma. Za 1 eur se můžeme připojit na proud na 4 hodiny. Tak, a teď ať mi někdo vysvětlí, proč to nejde i u nás. Proč už někoho nenapadlo z hlav osvícených a pomazaných, co na vše dohlížejí z radnic, že i toto může do města přilákat turisty, kteří přijedou a třeba si dojdou na večeři, natankují naftu a nakoupí v místní prodejně potraviny.  Je možné, že u nás je vše tak pekelně svázané předpisy a nařízeními, že se nikomu nechce něco podobného protlačit skrz velikou nedůvěru těch, kteří se možná domnívají, že nějaké takové místo je zbytečné. Je možné, že naše země je příliš malá na budování STPL a caravaningová komunita je pro rozhodování při investování nezajímavá. Aby vynaložené úsilí mělo nějaký ekonomický význam, muselo by se místo dát na vědomí ostatním a je možné, že by se nepodařilo inzerovat za rozumné peníze v těch nejznámějších katalozích s parkovacími místy, které používá většina caravanistů a přilákat i kolegy ze zahraničí. Je možné, že naše česká společnost ještě nedozrála na vystavění, používání a udržování takových to míst. Pak je tu druhá možnost, a to stání na divoko, na místech, která nejsou zakázaná, ale pokud se tam občas objeví někdo, kdo celé místo zaneřádí, nebo nevhodně udělá oheň, tak i toto místo bude za chvíli zakázané. Pak nastupuje otázka, uschovat si to místo jen pro sebe a nesdělovat nikomu souřadnice a doporučení? Má to smysl? My se domníváme, že nemá, že je dobré si taková místa sdělit a pozvat na ně kolegy. Můžeme jen doufat, že každý, kdo na takové místo přijede se bude chovat, jak má a bude ohleduplný k ostatním.

Nevím, ale se Zdendou se domníváme, že možná přijde doba, kdy se u nás všechna stání nadivoko postupně tvrdě zakážou, pak se zvedne vlna nevole a protestů a pak, možná, někdy v budoucnu se pár míst vystaví. Bohužel, asi nám pořád chybí těch pár let, kdy kousek za humny se vyráběly obytná auta ve fabrikách a u nás si je v téže době pár nadšenců vyrábělo z prastarých Avií.  Samozřejmě k tomu možná přistupuje i drobná závist těch, kteří s myslí, že obytné auto si může dovolit jenom ten, kdo si na něj docela určitě musel nakrást anebo jen jednoduše nemají odvahu zapřáhnout karavan a jet kamkoliv. Docela jsem se zamotala v úvahách o parkovacích místech a o diskuzích, jestli o tomto tématu vůbec hovořit, jestli si sdělovat pěkná místa na stání na divoko a jestli tím neriskujeme, že takové místo velmi rychle zanikne pro nápor kolegů. Jednoznačně jsme pro sdělování a sdílení, protože je nás tak málo, že šance časté návštěvy onoho místa je mizivá a pokud se na jakémsi zmiňovaném místě objeví obytka párkrát do roka, tak si nemyslím, že to bude někomu vadit. Každopádně problém je s pořádkem nebo spíše s nepořádkem, který po sobě můžeme zanechat.

Maličko jsem odskočila a vrátím se k výdajům, které jsou samozřejmě až na prvním místě. Když jsme plánovali a počítali a koumali a vymýšleli, tak jsme měli v propočtech jakési roční navýšení na údržbu a renovaci. Ovšem je to honička a při našem návratu je to vždy náraz, který mě pokaždé trochu rozhodí. Je rozdíl, jestli se investice rozloží a nakupujeme a platíme vše potřebné v průběhu celého roku, to tolik nebolí a je to takové pozvolné a nebo jako u se nás se všechny platby nahustí do 14 dnů. To, že budeme potřebovat vyměnit gumy jsme věděli, že nám odejdou baterky také, ale pak je tu spousta drobností, které v plánech nebyly a které musíme pokrýt z rezervy, kterou naštěstí máme vytvořenou právě pro případy, se kterými nebylo původně počítáno. Jako je například výměna pákové baterie v kuchyni. Ať mi nikdo neříká, že musíme mít baterii za víc jak tři tisíce. Bohužel, musíme, protože baterie je s elektrickým spínačem a pokud se rozbije na delší cestě, musí se koupit nová a hned. Kdybychom nebyli daleko, nebo zrovna na cestě domů, dalo by se to vydržet a koupit tu nejlevnější v e-shopu doma, ale my jsme daleko a koupit jí stejně na cestě musíme a pak jsme rádi, že vůbec najdeme servis, kde nám ji objednají a my můžeme několik dnů čekat na zásilku na místním parkovišti. Ale takto je to se vším, co se na cestě rozbije. Ať už se ucpe tryska k lednici, nebo ve specializované prodejně nám s klidem prodají špatné a nevhodné velké baterie. Pokaždé je to tak trošku sázka do loterie a my se jen tiše modlíme, abychom si moc nenaběhli. A penízky lítají.

Teď na podzim platíme cestovní pojištění od VZP, a i tady nám udělala vrchnost čáru přes rozpočet.  Původně jsme měli platit při přihlášení do systému po návratu klasickou jednu měsíční platbu. Letos to jsou nově dvě měsíční platby, což je samozřejmě další neočekávaný nárůst.

Řešili jsme opět úložiště fotogalerie, stránky a s tím spojené platby. Úložiště u One Drive je sice velké, ale dostává nás to do situace, kdy i v budoucnu, až budeme jednou chtít skončit a pokud nezaplatíme, tak se na fotky, videa a vše co máme nyní na stránkách bez zaplacení 2000,- ročně nepodíváme. Proto jsme se rozhodli, rozložit jednotlivé části na jiná úložiště, která jsou mnohem menší, ale zdarma anebo je již máme v nějaké placené službě. Je to trochu složité, příšerně pracné, ale jinak jen do One Drive za deset let nacpeme 20 tisíc. Samozřejmě, máme vše zálohované na pevném disku, ale tam se na to nikdo z našich přátel nemůže podívat.

Opět po půl roce měníme olej a všechny filtry, kolik jich jen náš Flíček má. Někdo tvrdí, že je to zbytečné, ale my jsme přesvědčený, že výměna oleje po 10 tisících je tak akorát a pro motor naprosto ideální a souběžná výměna filtrů je taky samozřejmá. Je ohromnou výhodou a úsporou, že si Zdenda dokáže udělat spoustu údržby sám a vlastně hodně problémům předchází tím, že se vše snaží ošetřit, opravit, upravit a vyměnit zavčasu. Pravidlem by mělo být, že posádka má za povinnost hlásit jakýkoliv problém, chybějící šroubek, uvolněnou kličku, páčku, dvířka nebo poličku. Zkrátka, cokoliv se mi nezdá, okamžitě hlásím a nechávám na veliteli, aby rozhodl, jestli je to závada na opravu nebo jen na dotažení čehosi, čemu já ani rozumět nepotřebuji. Takže, díky časté výměně všeho možného, co souvisí s jízdou jsme rázem ve vyšších výdajích, ale ty se nám v budoucnu bohatě vrátí v lepším stavu celého auta. Ať už v motorickém nebo v udržovaném interiéru a exteriéru. Nikdo by nevěřil, jak se dokáží všechny šroubky během roku uvolnit, jak se dokáží regulérně díky otřesů, natřásání a výkyvům vyšroubovat a šroubek odcestovat kamsi, kde ho není vůbec vidět. Až když je polička, skříňka, dvířka uvolněná a když je klika a nezpůsobíme rovnou vylomení, tak chybějící šroubek, jak zjistíme, je i v tak malém prostoru k nenalezení. Proto Zdenda sebou vozí ohromnou škatuli plnou různých šroubků, matiček, podložek a všech možných spojek, protože chybějící se musí rychle nahradit. Další je záležitost mytí celého auta. Pokud necháme špínu ze silnice, která se běžně na auto nalepí zaschnout a včas jí nesmyjeme, za pár let budeme mít takové ty hrozně ošklivé krápníky špíny visící ze střechy na bocích auta. Pokud chceme udržet auto v čistotě a karoserii co nejvíce pěknou, tak do té myčky musíme zajet a za to zaplatit. Méně často myjeme bydlíka mimo myčku a jsou oblasti, kde to nejde vůbec a kde bychom dělali akorát ostudu. Drobným problémem je, že jedeme vlastně kolem Evropy podél pobřeží a slaná voda v kombinaci s pobřežním pískem a větrem je pekelná kombinace. Po 14 dnech jsme celý šedivý a slaný jako slanečci. Pak opravdu musíme zajet do myčky a vzít Flíčka na kompletní očistu.

Faktem je, že takto bych mohla pokračovat dál a dál ve vyjmenovávání spousty dalších výdajů, které jsou nezbytné, ale nad rámec výdajů jen cestovních. Mám na mysli výdaje spojené jen s cestováním. Tam je to obyčejně velmi jednoduché, pokud se neudá po cestě nějaká nečekaná záležitost jako je už zmiňovaná neopravitelná kuchyňská baterie, rozbitá tryska v lednici nebo nefunkční velká baterie. To je jedna část a další kapitolou ve výdajích je například výpočetní technika, fotoaparát, telefony a podobné vymoženosti, které zkrátka časem stárnou, rozbíjí se a nebo jednoduše doslouží. Teď nově jsme dokupovali jen nabíječku na 12 V pro Zdendův nový počítač a hned máme dva tisíce v háji. Mohli jsme sice koupit univerzální nabíječku za poloviční cenu, ale záruka, že bude fungovat není a vrátit jí, když už jsme několik stovek kilometrů jinde, je docela potíž.

Pak už možná, mimo jiného, chybí investice do zdraví a zdravotní kontroly, které jsou jen z části hrazené. Velkou část si doplácíme, a to jsem taky v původních propočtech drobet opomněla. Vůbec jsem netušila, jak je prevence nákladná a pak máme dbát o své zdraví. Trvám na prevenci, to mi nikdo nevymluví, ale i zde je slušný tok peněz, které v jádru s cestováním nesouvisí, ale souvisí s námi.

Jak už jsem kdesi propočítávala, docela slušnou položkou je obyčejné praní na cestě. Mám na mysli samozřejmě cestu delší, než je možné si sebou vézt dostatek oblečení, ručníků a ložního prádla. Pokud jedeme na déle, než jsou tři měsíce, pak je nutné se zamyslit, kam s našpiněným prádlem a kde ho vyprat. V zemích, kde žádné prádelny nejsou jako je Turecko a celá východní Evropa, tak tam si hlavu moc lámat nemusíme. Tam zkrátka nastoupí ruční práce, jako nejlepší a nejlevnější prací způsob. Samozřejmě, kvalita vyprání není dokonalá, ložní prádlo není úplně skvěle vyprané a ručníky určitě nejsou správně vyprané v té správné teplotě, ale pokud jsme nevyrostli na zámku a nejsme úplný puntičkáři, tak to dáme, zvládneme a ustojíme, a protože většinou v těchto zemích nikoho rozvěšeným prádlem mezi stromy neurazíme, tak je to v pohodě. Pak, když se ocitneme v Evropě na západ a jih od nás, tak tam se situace mění. Prádelny jsou běžné a používat je, je normální. Vyvěsit si vyprané prádlo na parkovišti jednoduše nejde a najít místo, kde si ho nechat alespoň vykapat je honička. A jsme zase u penězích. Pokud si řekneme, že za měsíc budu potřebovat vyprat ve velké pračce po jedné várce ložního prádla a s tím ručníky a utěrky, bílé prádlo a dvě pračky tmavého oblečení kde jsou bundy, kalhoty, trička a tmavé drobnosti jako ponožky, tak jsem u absolutně minimálním množství 4 pračky a 5 sušiček, protože velké prádlo musím rozložit do dvou sušiček, jinak neuschne. To máme suma sumárum 9 plateb po 5 eur což je 45 eur na měsíc. Pokud k tomu přihodím jednu pračku navíc a prádlo si rozvěsím po autě, protože je teplo a do rána by to mohlo uschnout, tak jsem na 50 eur. Což mě při dnešním kurzu dělá něco kolem 1350,- Kč za měsíc. Za rok je to 15 tisíc jako prd. Za jeden rok praní ve veřejných prádelnách a přepírání drobotin v ruce, bych si koupila slušnou pračku a určitě kus sušičky.

Díky celoročnímu pojištění na cesty nemusíme platit povinnou zdravotní platbu, ale kdybychom se museli nečekaně vrátit, tak musíme doplatit zpětně všechny měsíce odkdy jsme pojištěný. Díky této možnosti platíme vlastně jen dva měsíce z dvanácti a sociální pojištění na důchod je samozřejmostí. To je další veliký výdaj, který nám odpadne, jakmile vstoupíme do předdůchodu. Pozor, nezaměňovat s předčasným důchodem.

Tak trošku se obloukem dostávám k otázce, která už mnohokrát zazněla, zda lze takovéto putování v bydlíku financovat jen z důchodu. Nevím, jak na to odpovědět, ale asi moc ne a pokud nebudeme mít dostatečnou rezervu a pravidelný další příjem, který by nám pomohl cestování financovat, je každý větší anebo neočekávaný výdaj hodně problémový. Samozřejmě, pravidelné platby do systému v důchodu odpadají, ale stále je tu velká škála plateb, které jsou nutné a které nám odčerpávají z rozpočtu značnou část. Pokud se rozhodnu zbavit se části majetku a koupit auto nové, část starostí spojená se stářím vozu odpadá, ale jen část. Málokdo si uvědomuje, že ta naše auta, i velmi drahá jsou stavěná jen na víkendové cestování, na dovolené a na krátké pobyty. Celoroční pobyt dává autům hrozně zabrat a vše odchází mnohem rychleji než je zdrávo. Tím, jak se pohybujeme na pětníku, každou věc opotřebováváme do maxima a pak má i sebelepší vybavení po čase nárok na výměnu. Samozřejmě, argument, že staré obytky víc vydrží, stále a stále jezdí ke spokojenosti majitelů je samozřejmě pravda, ale jen částečná. Pokud si promítnu klasickou dovolenou, tak je to o co nejrychlejším přesunu do místa určení a pak obvykle se jedná o menší přejezdy nebo o paprskovité výjezdy po okolí. Takže, auta mají sice nalítány spousty kilometrů, ale pokud bych sečetla počet dnů strávených v autě jako takovém, nedalo by to možná ani celý rok u hodně starého obytného auta. Máme totiž jeden takový příklad v našem blízkém okolí. Už skoro u šestiletého auta je celková doba strávená v autě maximálně čtyři měsíce, a to možná hodně přidávám. Takže tady máme auto tříleté a tisíc dnů strávených v něm a auto téměř šestileté a čtyři měsíce. Pak věřím tomu, že pokud se majitel chová k autu s láskou a péčí, tak to šestileté bude opotřebované méně, ale pak ještě nastává otázka, co vše se při větším provozu toho sice staršího a méně opotřebovaného najednou začne sypat. Spousta závad je u toho ježděného vychytaná, odstraněná anebo jen je možným závadám předejito. U druhého auta závadu teprve čekají na své objevení. Staré typy mají výhodu, že nejsou napěchované elektronikou, jako ty novější, ale zase jim chybí hodně z komfortu, který novější poskytují. Ještě bych se mohla zamyslet nad opotřebovaností různých spojek, různých hejblatech, gumiček a motorových mechanizmů, kteří jednoduše léty stárnou, puchří, rezaví a klasicky odchází do věčných lovišť. Jenže tomu nerozumím a motorům už vůbec, ale jak čteme různé dotazy na všech možných sítích, stránkách, jak co opravit, nahradit, kde se dá co sehnat, tak pořízení staršího auta, byť držáka a spolehlivého tahouna, není asi vždy to nejlepší.

Zkrátka, není to tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Samozřejmě, je to krásný život a krásné pozvolné ukončení jedné etapy našeho bytí, ale stále je to o počítání, propočítávání a kalkulování.

 Za mě „S rozumem v hrsti a s nohama na zemi“  a za Zdendu „ Kolama dolů a anténou nahoru“ .