Máme za sebou sever a před sebou jih. Závěr letního putování.

26.7.2016

Po dvou měsících putování dalekým severem, to zní krásně, máme spoustu zážitků a dojmů. Dostali jsme se až na nejsevernější bod Evropy, Knivskjelodden, Trollí stezka nás vedla úžasnými serpentinami, viděli jsme překrásné fjordy a úžasné Lofoty, Kazatelna a spousta překrásných míst nás potkala a neminula. Sláva. Nakonec jsme se rozhodli pro tu nejdelší a zároveň nejdražší oblast Norska. Projet celý jih a podél pobřeží se sunout na sever, se zajížďkou na Lofoty. Ty jsme si nakonec, přestože je to uzoučký výběžek, projeli ve dvou trasách. Sever okolo Nordkappu je taky krásný. Zaujali nás parkoviště. Ty jsou perfektní. Skoro všude toalety, většinou s teplou vodou, a když bylo chladno, vyhřívané. Tak to se mi líbilo. Je pravdou, že cena, kterou jsme zaplatili na mýtném a mostech, se mi líbila méně. Utratili jsme spoustu peněz jen za trajekty a drahou naftu. Mohu si je povzdechnout. Bohužel, je to pro nás nesmírně drahá destinace a ceny plně odráží vysokou životní úroveň Norů. Mimochodem, jak jsem se dočetla, je druhá nejvyšší v Evropě, hned po Švýcarsku. Jo, je to tak, oni zkrátka na to mají a to prosím byla nejchudší země, ještě před pár lety. Objevená ložiska ropy zachránila Nory před totální katastrofou a obrovskou chudobou. Hlavně sever byl nesmírně chudý. A nutno podotknout a uznat, že jejich systém hospodaření s nabytými prostředky je jedinečný, záviděníhodný a musíme jim jen uznale poklepat na rameno. Jinak, no, tak nějak nevím co napsat, nebo říct. Norsko je překrásná země, plná jezer, fjordů, skal, hor, vodopádů a bydlíků. Tolik bydlíků se snad nikde jinde nevidí. Norsko je v mnoha směrech opravdu úžasné, jedinečné a udivující. Co je přímo omračující, jsou ceny potravin pro nás absolutně nedostupné a v Evropě nevídané. Možná ještě v Anglii, ale tam jsme zatím nebyli, tak to nemůžu posoudit. Je dobře si to uvědomit před odjezdem a připravit se jak psychicky tak zásobením všeho na dobu pobytu. Jak jsem tak koukala, tak i naši severní sousedi jezdí do Norska totálně napakovaný. Až po střechu.

Je toho hodně, co by se dalo o Norsku napsat. Šest neděl putování po této zemi bylo opravdu záživných a neopakovatelných. Tak, ono je vše neopakovatelné, ale tím, jak je Norsko nádherné, tak má svojí velkou výjimečnost. Ještě bych se ráda na pár slov vrátila k ceně, kterou jsme dali za cestu. Když jsem to podtrhla a sečetla, tak jsme utratili jen za naftu skoro 20 tisíc, za trajekty to bylo méně, 16 tisíc i s trajekty z Německa do Norska a z Finska do Estonska, pak tu máme ještě mýta v Norsku, to naskočilo na 1,5 tisíce. Když to tak nějak podtrhnu a sečtu, tak dostat se na Nordkapp a projet si pobřežní, nejkrásnější trasu v Norsku, vyjde obyčejného čecháčka na 40 tisíc jen to fikne a to si nesmíme koupit ani zmrzlinu. Jeden kopeček zmrzlinky za 60,- Kč by mě stejně ani nechutnal. I když věřím, že musí být vynikající. K tomu ještě musím připočíst potraviny, které jsme koupili před odjezdem u nás nebo na cestě do přístavu. Jet do Norska na 14 dnů je opravdu hodně drahá záležitost na tak krátkou dobu. Pro nás to byla zatím nejdražší cesta a doufám, že se dlouho opakovat nebude. Pak nás bude čekat putování po Anglii, Irsku a Skotsku, ale to bude až za pár let a do té doby něco našetříme. Každopádně a určitě stojí za to Norsko vidět a projet. Jen bych asi, možná, určitě počítala alespoň s třemi týdny. To je podle mého minimum, jinak je to úprk. I tak jsme projeli Norsko poměrně rychle, ale alespoň jsme měli prostor na několikadenní čekání na počasí jednak na Trollí stezce a hlavně na Nordkappu. Tam jsme se sekli na několik dnů, ale vyplatilo se to.

Plánovali jsme přejet do Finska a podél pobřeží jet dolů k Baltskému moři. Tak trošku se nám plán nepodařilo dodržet, protože žádná silnice nevede podél pobřeží a museli jsme jet o kousek dál, vnitrozemím. Finsko je absolutně o ničem. Jelikož je to téměř rovina, tak nehrozí výhled do dáli. Vlastně celá cesta je jízdou v lesích a lesích a lesích. Prý je to země tisíce jezer, tak to je možná pravda, ale my jsme skoro žádná jezera neviděli, protože jsou utopená někde v lese. Určitě je to perfektní země na cyklovýlety a cyklotoulky, ale jen v jiném období než v létě. Četla jsem, že Finsko je země sobů, komárů a Švédů. Soby jsme téměř neviděli, jen pár jedinců ještě nahoře v Laponsku. Švédy nepoznám a nevím a komáři? Tak těch tu jsou miliony. Jakmile se jen trošku setmí tak jediné, jak lze přežít večer je zavřený v autě nebo za sítí a moc nevycházet ven. I když jsme byli nesmírně rychlý, tak stejně jsme si vždy nějakého komára přinesli dovnitř a pravidelné večerní vybíjení bylo dost nepříjemné. Máme sebou elektrický repelent do zapalovače a koupili jsme si místní náplně, místní repelenty a stejně to bylo prd platné. Jediné co jsme okamžitě pořídili, byl pro Zdendu klobouk se sítí, jinak by ho na rybách sežrali zaživa. Faktem je, že právě ve Finsku chytil Zdenda svojí životní štiku. 120 cm a 14,5 kg váhy mluví za vše. Poctivě jsme jí celou zbaštili a byla výborná.

Teď jsme právě v Estonsku a poctivě pro změnu baštíme ty jejich báječné šašlíky. Už jsme tu týden a vyzkoušeli jsme čtyři druhy naloženého masíčka, všechno vepřové, a dva druhy grilovacích klobás, vše 80% masa. Cena je okolo 4 – 5 EUR za kilogram a je pravda, že maso je vynikající kvality, výborné a použité marinády a koření lahůdka. Je mi líto, ale doma jsem si nikdy naložené maso v obchodě nekoupila. Vinou i různých upozornění jak na internetu, v televizi a několikrát jsem četla i v novinách, jak se zpracovává maso, které má už záruční dobu dávno za sebou. Aby se nevyhodilo, tak se naloží do papriky a kečupu a já nevím do čeho všeho a zákazník kupuje vlastně už zkažené maso. Několik řetězců za to dostalo velkou pokutu, ale stejně je to neodradilo od dalších podvodů. Takže, doma si to neodvážím koupit, ale tady je to opravdu lahůdka. Moc jsme se celou dobu těšili na Estonsko a opravdu nás nezklamalo. Nova, parkoviště RMK je úžasné. Na velkém prostoru jsou dva grily, dvě zastřešená velká sezení a v lese jedna kadibudka. To vše a ještě velký zastřešený dřevník se zásobou dřeva, pro nás. Jelikož jsme tu týden, tak už víme, že každé pondělí přijede v tmavomodrém kombíku starší paní, (ta tu byla i vloni), uklidí kolem budníčku na odpadky, pokud je tam vůbec co uklízet, projde celý prostor, vysbírá případné odhozené drobnosti a pak se vrhne na kadibudku. Celou jí vymyje, vydesinfikuje, vymete a nandá zásobu toaletního papíru. Zamete dřevěný chodníček ke kadibudce a odjíždí. Vlastně uklízí po víkendu a to samé se děje i v pátek, aby bylo vše čisté na víkend a připravené pro případné návštěvníky. To samé je se dřevem. Chvíli po úklidu přijede auto s valníčkem a plnou korbičkou suchého, naštípaného dřeva. Pán dřevo nahází do dřevníku a za chvíli odjíždí. Takto přiveze dřevo v pondělí a v pátek.

Včera jsme se bavili se Zdendou, že vlastně skoro každá země, kterou jsme doposud navštívili, nebo lépe řečeno, každá etapa naší cesty měla něco výjimečného. Turecko a úžasné trhy s neskutečně levnou zeleninou a ovocem, Řecko se svým obdobím sklizně pomerančů a mandarinek, které se všude u silnice prodávají vyloženě za pár korun, Norsko s množstvím vynikajících tresek a makrel, které se mohou svobodně chytat ve fjordech, Finsko s životní štikou, kterou jsme baštili skoro celou trasu Finskem  a teď Estonsko se svým šašlikem, překvapivé Bulharsko s velikým výběrem velmi laciných potravin. Zkrátka, každá země má něco do sebe a je dobré se smířit i s těmi negativními drobnostmi. Pokud ovšem nejsou hodně zásadní.

Jelikož píšu deníček tak trošku po chvílích a průběžně uběhl nějaký čas od prvního řádku této kapitoly. Takže tak, máme za sebou další tři měsíce putování a nyní se nacházíme ve stavu zajišťování spousty různých důležitých zařizování a vyřizování jako je nastartování nového Zdravotního pojištění na cesty na celý rok, musíme se zastavit opět s fotoaparátem v Přerově. Zase potvora zlobí. Pak do Hradce k Zenec pro aktualizace a tak dál a pak už domů. No, je toho docela dost co musíme oběhat, ale počítáme, že do třech neděl bychom měli být zase na cestě dolů na jih.

U fotoaparátu bych se ráda na chviličku zastavila. Než jsme vše zařídili a než jsme se vydali na cestu tak jsem hodně dlouho před odjezdem řešila fotoaparát. Nechtěla jsem žádné monumentální dělo, potřebovala jsem jednoduchý a pokud možno kvalitní fotoaparát. Měli jsme podvodní Touch 4, ale ten je na focení krajiny dost nevhodný. Vynikající fotoaparát, ale mě pekelně vadilo, že nemá očnici a tak nějak se mi dost často dostalo do záběru i to, co jsem nechtěla, nebo co jsem na obrazovce přehlédla. Jelikož jsem vždy měla aparáty od Olympus, tak jsem nejdříve hledala tam. Měla jsem dost kliku, že jsem padla na pana Večeřu z oddělení pro zákazníky z ulice, zkrátka, pro obyčejné lidi, kteří potřebují poradit. Jeho holubičí trpělivost dodnes obdivuji. Množství korespondence a dotazů nebralo konce. Hlavně, co je nejdůležitější, že jako laik jsem už z druhé věty necítila, jaký jsem to hlupák, že nerozumím fotoaparátům. Mimochodem, pana Večeřu všem, kdo se bojí se zeptat a kdo má obavy s výběrem, vřele doporučuji. Na trhu je obrovské množství fotoaparátů od nejrůznějších značek a všichni jsou nejlepší, nejvýkonnější a nejpraktičtější. Najít někoho, kdo se nesnaží za každou cenu něco, cokoliv prodat je zázrak. Nakonec jsme se shodli na fotoaparátu Stylus 1, který je celokovový, pro nás cenově dostupný, žádné plastové tělo a má automatickou kovovou krytku čočky. To je pro mne skvělá záležitost. Nikde mi nic nevlaje a nemám strach, že krytku okamžitě ztratím. S aparátem jsem byla velmi spokojená do doby, než si začal žít svým vlastním životem. Občas se přehodily programy, občas si sám začal ostřit a teď nově se občas nedá otevřít vůbec. Měli jsme kliku na vadný výrobek, ale co musím říct, měli jsme taky kliku na prodejce, protože dostaneme výměnou nový aparát. Nevím, ale připadá mi, že to u nás není až tak běžná věc. Normálně se prodejce snaží vykroutit ze zodpovědnosti a máme už zkušenost, že normálně je snaha závadu hodit na uživatele. Špatně se s aparátem zachází, neumí používat funkce, určitě se něco muselo stát, zkrátka, jsme zvyklý, že toho černého Petra máme vždy my a vždy jsme tak nějak v roli toho pitomce, který určitě udělal něco špatně a proto výrobek nefunguje jak má. Olympus nám nabídl nový aparát, protože usoudil, že trápení už bylo dost a výrobek je opravdu asi jeden z mála, který opravdu nefunguje, jak by měl. Máme už pátý Olympus a vždy byla obrovská spokojenost. Jen tento poslední se rozhodl, že nebude sloužit jak má a tak bude vyměněn. Teda alespoň doufám. Jsem zvědavá, jak celá transakce dopadne.

Dále nás čeká ještě jeden oříšek k vyřízení a to celoroční zdravotní připojištění. Oba dva jsme u VZP a tam jsme se při poslední kontrole našich plateb a zjišťování, zda máme vše v pořádku, dozvěděli, že bychom mohli využít možnosti odhlásit se u nás z pravidelných plateb, na dobu pobytu v zahraničí, pokud budeme mít uhrazené celoroční pojištění. O takové možnosti jsme nevěděli, a protože jsme už velmi podezřívavý a hned tak něčemu nevěříme, tak jsem sedla a napsala přes datovou schránku dotaz na VZP a na Ministerstvo zdravotnictví, zda tato možnost existuje a za jakých podmínek. Mám v živé paměti, kdy nám nastavili v České spořitelně Cestovní pojištění k platební kartě tak šikovně, že já jsem jezdila do zahraničí s klidným srdcem, několik let nepojištěná. Podle první informace na pobočce by to mělo fungovat tak, že při odjezdu na pobočce odevzdáme kartičku pojištěnce a při příjezdu si jí dojdeme zase vyzvednout. Pokud je pobyt delší než 6 měsíců, mluvím o rekreačním pobytu, ne pracovním, tak bychom neměli platit pravidelné povinné měsíční platby, tak jako to děláme dosud. Nyní jsme pojištěný u UIQA. Je to poměrně drahá pojistka, a máme připojištěno všechno možné, co vlastně vůbec nevyužijeme, ale jinak to nešlo. U VZP budeme mít jednak slevu, protože jsme jejich klienti, pak se přihlásíme do jakéhosi klubu Zdraví, kdy nám budou chodit do emailu různé akce a pojištění bude za poloviční cenu jak od UNIQA při totožném plnění. Jen budu muset oželet několik důležitých připojištění jako je ztráta zavazadel na letišti, zpoždění letu a podobné lahůdky. Ale s ohledem, že neplánujeme žádnou leteckou eskapádu, tak je mi to jedno.

No a jinak? Není moc dál o čem psát, nic nového se neudálo a vše běží v poklidném tempu, tak jak jsme si plánovali. Teď se vrátíme na pár dnů domů, dáme do pořádku svoje záležitosti a v klidu odjedeme na zimní cestu na jih. Vrátíme se vnitrozemím k hranicím Řecka a budeme pokračovat Albánií, Makedonií, Černou horou a dál do Chorvatska a Itálie a podél pobřeží Středozemního moře na Anconu a ještě kousek níž. Na cestě bychom měli být zase 8 měsíců a neradi bychom se vraceli jen pro to, že jsme doma zapomněli kartáček na zuby.