Kréta

24.01.2016

Jsme už měsíc na Krétě a zrovna je děsně ošklivo. Leden nám dokazuje, že má být zima naprosto právem a ty obdivované kvetoucí kytičky si mám strčit za klobouk. Zkrátka v lednu nic kvést nemá, protože je to proti přírodě a basta. Faktem je, že těchto pár studených dnů má trvat jen do poloviny příštího týdne a ve středu už naše báječná kamarádka Windyty hlásí příjemných 15°C, na které jsme si tu už zvykly, a zase kytičky pokvetou navzdory měsíci lednu. Ale, ono těch 6°C taky není nic tragického. Jen je to protivný, prší, fouká silný vítr a je zima. Takže se nám občas ani nechce ven, ale to bychom za těch pár dnů pěkně zlenivěli. Alespoň na pár hodin se donutíme a přemluvíme a jdeme ven. Stále mám v hlavě jeden dopis kolegáčků, bydlíkářů, kteří nás sledují a asi i si občas něco přečtou. To je taky moje téma a trochu odskočím. Když jsme se se Zdendou rozhodovali, a když jsme byli v plánech, tak jsme uvažovali o stránkách nebo o něčem, kam si budeme psát a kam si budeme ukládat fotky a myšlenky a poznatky a zkušenosti. Vůbec jsme tenkrát netušili, jaký rozměr to nabere, jak nás celý ten popis našeho cestování pohltí a jak se nám to bude líbit. A to teď mluvím za oba. Hlavně jsem si vůbec nedokázala tenkrát představit, co budu psát a tak nějak jsem ani nevěděla, jak budu popisovat dny. Zdenda měl podobné myšlenky, ale vrhli jsme se do učení a školení a tak to jde. Občas musíme něco překopat a předělat, zkrátka, je vidět jak se pořád učíme a že jsme stále začátečníci, kteří se sice snaží, ale kterým občas něco uteče. Vždycky jsem říkala a říkám, že učený z nebe nespadnul a chybami se člověk učí, jinak by nebyl Homo sapiens a i to pitomé kolo k vozu muselo projít obrovským vývojem, než začalo fungovat tak jak má. Jde o to, něco dělat a o něco se snažit, a když se to občas nepovede? Nic se neděje, jedeme dál. Ovšem, množství lidí, kteří nás sledují je už poměrně velké a zavazující a občas i svazující. Také jsme museli jednomu čtenáři vysvětlit, že příspěvky nemůžeme dávat každý den, protože na to nemáme peníze. Durdil se, že už máme dva dny skluz ve zprávách z cest a domníval se, že je to chybou poskytovatele úložiště. Pokud nejsme na cizím internetu, příspěvky zkrátka nevkládáme a hromadíme s tím, že jakmile se k někomu, jak já říkám, přicucnem, tak je pak vložíme najednou. Je to potom sice šílená, několika hodinová práce, ale výsledek stojí za to a jsme rádi a pyšný a hrdý a já nevím. No, dokázali jsme sami sobě si, že to jde a občas se nám i líbí, co jsme udělali, napsali, vyfotili a vytvořili. Takže občas musíme i my být trpělivý a nevypotřebovat zakoupený internet na vkládání do stránek a počkat na ten správný někalikahodinový okamžik. Ten náš internet nám slouží na daleko důležitější věci a hlavně, je poměrně drahý a je ho poměrně málo. Tak a už se mohu vrátit k tématu, jak jsem předeslala, které se mi už několik dní válí a převaluje v hlavě. Kolegové, o nichž jsem se zmínila na začátku si totiž myslí, že jsme vyhnanci a že nemůžeme mít vlastně ani rodinu, děti a příbuzné a že jsme se vlastně osvobodili od manipulace s našimi životy a od úředního šimla. Jak ráda bych jim dala za pravdu, ale bohužel opak je pravdou. Více lidí se domnívá, že když jsme odjeli, že jsme za sebou zatáhly oponu, a to co jsme nechali doma, nás nezajímá a zkrátka, jen si jezdíme. Ale bohužel, opak je pravdou. Je tolik věcí, které jsou pro nás životně důležité a které by nás doma vůbec netankovaly. Naše strana a vláda, to je velká neznámá. Hodně se o tom zmiňuji již na začátku, kolik máme proměnných v plánování a na čem všem jsme životně závislý. Takže velmi pečlivě sledujeme jednání našeho skvělého kabinetu, kdo s kým a proč. Kdo má navrch a kdo asi půjde z kola ven. Kdo nám zruší možnost předdůchodů, kdo nás ještě více zadluží a pak přechod na Euro nás připraví o několik let cestování, kolik budeme muset platit na sociální a zdravotní pojištění a tak dál a tak dál. Je toho opravdu hodně, co sledujeme a snažíme se analyzovat a zkoumáme, jaký to které rozhodnutí bude mít na nás dopad a jak velký. Takže jsem v soukolí úřadů daleko více, než před odjezdem, v době, kdy jsme si v klidu chodili do práce a za ušetřený peníz si občas splnili nějaký sen. Ono to na první pohled vypadá nesmírně skvěle a báječně, ale pokud žijeme ve státě, kde jen Živnostenský zákon prošel už více jak 80 novelizacemi, tak je to o něčem jiném. Je to o permanentní nejistotě, kdy nám nějaký debil svým rozhodnutím způsobí totální kolaps a my budeme muset kola zastavit a jen si říkat, co vše jsme mohli. Ale to je jako s tou druhou zmínkou o nemocech. Nemoci jsou a budou a nemá cenu čekat v čekárně u doktora, jestli náhodou nedostanu rýmičku, tak abych byla hned u zdroje pomoci. Nemá cenu se obávat, co bude, až bude. Ano, má cenu být zodpovědný a to jsme a někdy až moc. Dokonce mě jeden lékař na očním odmítl udělat po roce preventivní vyšetření s tím, že je to zbytečné, když nemáme potíže. Na dotaz, jestli není náhodou horší, hledat lékaře až když potíže jsou a jestli není náhodou lepší jednou za rok si nechat vše okolo zraku vyšetřit jen pokrčil rameny. Měla jsem dědouška, který skoro přišel o zrak jen díky tomu, že paní doktorka se domnívala, že preventivní vyšetření jednou za tři roky je dostatečné a pak už na nápravu bylo pozdě. Takže si vše opravdu velmi zodpovědně vyřizujeme a snažíme se předejít nepříjemnostem. Nohu si na banánové slupce zlomí zrovna tak v Estonsku, jako doma. Ale to už jsem jednou psala a vždy, když si na to vzpomenu, musím se smát. Je to příběh jedné mojí báječné kamarádky, která se děsivě pobila doma v kuchyni jen díky tomu, že byla pekelně unavená z práce, a když přišla s nákupem tak si v kuchyni sedla, na chviličku si chtěla odpočinout a klimbla, jen jí přepadl kratičký spánek.  Jenže ona se sesunula z té židle a finále byla rozražená hlava a zlámané zápěstí. Byla hodně znavená a hodně špatně upadla, ale doma, a pokud to přenesu na nás, no, co se může stát? Vše a nic. Mám sebou velkou lékárnu se spoustou léků, ale když je zle, tak stejně musím na pohotovost a k odborníkům, protože na něco opravdu zlého už moje laické vědomosti nestačí a Paralen není všespásný. Otestovali jsme si pohotovost v nemocnici v Estonsku a i přes jazykovou bariéru jsme se domluvili a vše se zvládlo. Teda, spíše Zdenda pantomimicky rozehrál své tělo k výkonům, které dodnes obdivuji a vysvětlil ohromeným sestřičkám, co mě bolí a kde je problém. Taky jsem o tom široce psala o pár kapitol výš, a když si to znova čtu, musím se smát. Ale zpět, ano, nemoci jsou a budou a čekat na ně doma určitě nemá cenu. Ostatně, nejsme na konci světa, a když bude opravdu hodně zle, za chvíli jsme v české kotlince. Letos jsme si na podzim přenastavili Zdravotní pojištění tak, abychom ho měli celoroční, bez návratu. Tam je několik chytáků a několik proměnných, které jsou důležité pro pojišťovnu v tom smyslu, aby měla co největší možnost vyvázat se z plnění. Snažila jsem se zodpovědně vybrat takovou, která by splňovala hlavně co nejjednodušší komunikaci. A zase jsme u komunikace a internetu. Ani Uniqa, přestože je jedna z nejdražších pojišťoven nemá zahraniční infolinku zdarma a o každé návštěvě lékaře dle pravidel musíme pojišťovnu předem informovat. Jinak máme smůlu s proplacením péče.  Takže, musíme mít buď hodně silný internetový signál, abychom mohli volat skypem do pojišťovny a musíme mít kredit na volání, nebo musíme mít dostatečný kredit na telefonu stále v rezervě. A jsme zase u té manipulace s úřady a firmami. Proč nemůžeme zaplatit jeden poplatek a volat po celé EU za rozumné peníze. Proč musíme stále dokola sledovat kolik, který operátor nabízí a kolik nás to bude stát. Proč musíme stále dokola řešit GB, mít dost peněz na telefonu a i na skype? Není to náhodou daleko větší zátěž to vše mít pod kontrolou a sledovat všechny možné úřady co si vymysleli, nebo co vymýšlí anebo co se na nás chystá? Já myslím, že jsme na tom daleko hůř, než jsme byli. Internet jsme měli od poskytovatele na domě pro všechny stejný, za 210,- Kč neomezeně na měsíc. Telefonovali jsme za pár korun celý měsíc pomalu na Měsíc. No, neměli jsme zlatý klid? Jeden kolega nám radil nějaký kredit na kartu, je to něco speciálního, co se kupuje někde, někam se to posílá a pak se to nějak dobíjí, ale koukala jsem se na částku a je to taky žádná sláva. Dokonce mám dojem, že v mnoha zemích jsme na tom byli lépe množstvím dat. Ale to je hlavně pro mladé, kteří se dobře orientují v různých nabídkách a možnostech a hlavně, perfektně ovládají angličtinu. Pro nás zatím se jeví nejlépe koupit si internet v dané zemi. Jen nás teď zlobí modem, ale to předpokládám, že se spraví, jak dorazíme domu a vlítneme na operátora. Spíše očekáváme, že se za chvilku začnou masově vyrábět modemy, které budou pro všechny operátory bez rozdílu a nebudou tak pekelně drahé jako nyní. Hned, jakmile bude jen trochu cenově dostupný tak si ho pořídíme, protože to je věc, která se vyplatí a kterou hojně využíváme.  Tak mám tak trochu dojem, že když jsme byli doma a seděli na zadku, měli jsme té administrace mnohem méně, než máme nyní a nebyli jsme tak pekelně závislý na úřadech a jejich zvůli a libovůli a mnohdy i neznalosti úředníků, od kterých potřebujeme základní informace. Tady narážím na otázku předdůchodů a důchodového věku a možnosti platit si dobu do řádného odchodu do důchodu. To samé je s placením zdravotného pojištění. O protichůdných informacích bych už mohla napsat knihu.  Řekla bych, že civilizace a administrativa na nás dopadá jako dělová koule, které se bohužel nelze vyhnout. Nyní si nechávám zasílat veškeré novinky ze sociálky a z dalších úřadů a ty bedlivě studujeme, jaký mají na nás dopad, což jsme dříve nedělali, ani náhodou.

Další velké téma je rodina, kterou jsme zanechali doma. Odrostlé děti jsou asi i rádi, že jim do životů nemluvíme a řekla bych, že se nyní stýkáme více, než když jsme byli pár kilometrů od sebe. Naše návraty a odjezdy jsou vítanou chvílí k setkání a povídání o novinkách. V tomto nevidím valný problém. Je sice škoda, že když je událost, která je buď bolavá, nebo nepříjemná a nejsme na dosah, ale vše se dá řešit. Ať už rychlým návratem nebo okamžitým telefonátem. Tak, doma bychom to stejně nemohli řešit jinak. Nelze hodit vše za hlavu a řešit problémy dospělých potomků. Od toho jsou dospělý, aby si své problémy vyřešili, nemyslím si, že je od nás očekáváno, že je budeme řešit za ně. Spíše se jedná o podporu jako takovou, o to, aby věděli, že je máme rádi, že stojíme za nimi a pokud budou chtít, rádi pomůžeme zkušeností a názorem. Většinou se stejně spíše jedná o to si s někým popovídat, probrat to. No a pak, když nastane situace, jako byla letos na jaře, holt jsme se zastavili a vše potřebné zařídili. Toto bych nerada rozváděla, každopádně zkusme si představit situaci, kdy by dcera Anitka, kterou velmi milujeme, zůstala po roční práci v Kanadě napořád. Zkrátka, našla by si tam partnera, později manžela, vdala se tam a navždy tam zůstala. Je to její právo volby a je to její právo svobodného rozhodnutí. Vůbec bych si neodvážila jí nějak v tom jejím rozhodnutí zrazovat. Představa, že ona, nebo syn je v Kanadě a já tady je sice děsivá, ale běžná a děje se denně. My jsme to akorát drobet otočili. My jsme odjeli a oni zůstali, ale my jsme kousek od domova a za dva dny jsme zpět s minimální útratou. Bohužel, máme trochu jinou představu o trávení, jak se vzletně píše, podzimu života. My si zkrátka chceme ten zbytek života, co nám ještě bude dopřán, užít a užít si ho po svém. Nevidím na tom nic sobeckého, nic co by se mělo nějak obhajovat.

No, to jsem se zase zakecala, kousek deníčku napsala a srdíčko si vylila. Ostatně, od toho deníček je, proto jsem ho založila a k tomu má sloužit.  To je také tak. Dříve jsem si říkala, proboha, co já budu do deníčku psát, nebo do cestopisu nebo tak nějak celkově a vůbec. Dneska mám pocit, že se toho děje tolik co je potřeba napsat a zapsat a zachytit, že jedna strana nestačí. Pak se mi zdají cestopisy děsně dlouhé, a pokud se ještě neudržím a dám tam více fotek než je zdrávo, tak je to síla. Někdy se propracuju na dvě stránky A4 a to už je opravdu hodně. Ale ono to jde tak nějak samo.

Jsme už přes měsíc na Krétě a pocity? No, tak trochu smíšené. Opět, několik lidí nám psalo, že je to jejich srdečná záležitost, myšleno jako Řecko a asi i Kréta. Nerada bych se někoho nějak dotkla, a když napíšu, že se mi tady něco nelíbilo, tak to není o tom, že bych Řecko a Řeky nějak hanila. To vůbec ne. Je to spíše jen o názoru a pocitu. Je to jen a jen konstatování dané věci mým pohledem. Jedině mým, ale většinou se se Zdendou shodneme. O Řecku se toho dá napsat spousta a na Krétě jsme oba dva poprvé. Hlavně, jsme tu už dostatečně dlouho na to, abychom se mohli pokusit o malé shrnutí našich dojmů a pojmů. Řekové jsou takový zajímavý. Jsou poněkud jiný, než jsem si představovala. Ale, tak já jsem měla tady problém už letos na jaře, když jsme tady byli měsíc. Teď už jsme tady dva měsíce a stále nic. Stále mě to nějak moc neoslovilo. Možná jsme ovlivněna zprávami, které čteme o jejich zadluženosti a chudobě a při tom, to není pravda. Alespoň z našeho ryze turistického pohledu. Jistě, je to o úhlu pohledu, ale když vidím, plné nákupní koše a potraviny veskrze drahé, plné prodejny a ženy ověšené papírovými taškami ze všech možných módních prodejen co tu jen jsou, většinou plné kavárny a restaurace, kde my přemýšlíme, jestli si dáme kávu nebo jen čaj a obyčejnou pizzu za 10 Eur si prostě nedám, to odmítám, tak tady je to běžné, normální a nikdo, kromě nás se nad tím nepozastavuje. Měli jsme problém a stáli jsme na místě, které bylo dost na ráně a o nějaké srdečnosti, o které se všude píše, se nám může leda nechat zdát. Za tři dny zastavil u nás jeden jediný člověk a to spíše ze zvědavosti než že by rád pomohl, nebo že by zastavil a zeptal se, jestli nepotřebujeme pomoc. Nikdo a spíše dělali, že nás nevidí. Srdečnost asi jen v případě, pokud míříte do jejich restaurace, tak ano, ale to tam ještě nesmíte sedět u jedné kávy. Mrzí mě to a vím, jaká je nálada a jak všichni koukají naštvaně na Turky, ale buďte opatrný, když v Turecku otevřete kapotu auta. Respektive, buďte opatrný a obezřetný, než v Turecku otevřete a kde otevřete kapotu auta. Protože během chvilky, i když si potřebujete dolít jen vodu do ostřikovače, máte za zadkem někoho, kdo se nabízí, že Vám pro vodu dojde, že Vám kanystr podrží anebo, že Vám pomůže jinak. Aby se to nepletlo a neštěstí nebylo dokonáno, hned přispěchá na pomoc další auto nebo soused a do toho všeho za chvíli je tam policista, který se zajímá, jestli máte problém a dá Vám ještě svoje soukromé číslo, kdybyste se náááááááhodou nemohli dovolat na služebnu, až nebo když ten problém náhodou budete mít nebo byste měli. Tady? Mám pocit, že kdybychom před autem bídně zhynuli, tak by po nás neštěkl ani pes.  Příslovečná řecká srdečnost a pohostinnost, o které všichni mluví a píší je pro mě velkou záhadou a neznámou. Jinak v pohodě. Hezká krajina, spousta památek a vůbec. Moc se mi tady líbí, ale v létě to musí být síla. Občas se orientujeme podle Google Earth a tam je většinou spousta fotek z místa a když vidím obsypané pláže a zátoky, tak mám obavy, že na spoustu míst bychom se v létě našim bydlíkem ani nedostali.  Hodně míst je zakázaných pro přívěsy a karavany. V zimě a mimo sezonu to nikdo neřeší, ale v létě to bude jiné a za hodně peněz. Taky nás všichni zrazovali od zimní cesty, že až na jaře se sem dá jet. Jistě, počasí je jako na houpačce, zima, chladno a prší, ale střídá se to, takže máme možnost si v autě zalebedit a užít si klidu a pohodičky, zalézt si s knížkou nebo se podívat na film, ale tak je to správné. Je to správně vyvážené a plně nám to vyhovuje. Jistě, bylo by lepší si sednout ven do křesílka a oddávat se slastnému nicnedělání a užívat si teplíčka, ale i toto je hezké, a pokud s tím počítáme, mám na mysli to občasné špatné počasí, tak není nač si stěžovat. Jinak si myslím, že s topením to nyní zvládáme daleko lépe, než minulou zimu. Opět se ukazuje, jak jsme dobře vybrali. Mám na mysli auto. Máme vysouvací dveře mezi ložnicí a kuchyní s obývákem. Dveře jsme se naučili na noc zavírat, a tudíž nevytápíme celé auto, takže nám na celou noc stačí jen nahřívat boiler a je krásné teploučko a ráno, během chviličky se obývák vytopí. Takže velmi šetříme plyn, ale jen díky dveřím, ale i kdyby nebyly tak bychom se stejně nejspíše snažili prostor přehradit a na noc uzavřít. Právě jsme mluvili s jedním kolegou, který se právě v topení utápí. Ono je také rozdíl být s autem na horách v minusových teplotách, ale nám tady neklesly teploty pod +5°C a to ještě dost výjimečně. Takže jsme na tom s plynem velmi dobře a kupodivu protopíme stále méně.

Jinak, co více napsat? Snad jen, že zítra odjedeme zdolat druhou půlku ostrova, máme na to měsíc a pak hajdy na Peloponés a dál na Athény. Tam se moc těším. Jak říkám, historii si tady užíváme vrchovatě a to je důležité. Naučili jsme se už i nakupovat, tak to jsme řešili i minulou zimu. Zkrátka, akce, akce, akce. Bereme si letáky a nakupujeme hlavně v akcích. Ale je výhoda, velká lednice s odděleným mrazákem. Byly v akci kuřata pod dvě eura a tak jsem nakoupila a zamrazila, nebo vejce a tak je to se vším. Zkrátka snažíme se nakupovat v akcích a pak to nevyjde tak pekelně draze. Je pravdou, že jsme přijeli dost vyzásobený z Turecka, ale to raději nebudu rozebírat, protože už musím všem okolo lézt na nervy. Nicméně, dneska se půjdeme podívat do města, jestli náhodou nenarazíme na trh, ale to by byla velká náhoda s ohledem na to, že tady skoro neexistují. Zrovna tak skoro neexistuje si koupit někde u domu pomeranče nebo mandarinky. Nikde, nikdo, nic neprodává. Jsme ve skleníkové oblasti, kde se pěstují tuny a tuny zeleniny, ale jdeme si jí koupit do Lidlu, protože jiná možnost není. Nelze si koupit pár čerstvých rajčat.

Takže tak, to by bylo zatím vše a příště?