První rok je za námi

První rok ježdění a bydlení  ve Flíčku je za námi. Nedávno, přesně 1. prosince jsme oslavili výročí a to je i důvod, nebo i čas k zamyšlení nad tím, co máme za sebou. Tak, ono toho až tolik není. Jen rok života na pár metrech čtverečních, rok spoření a šetření s danými prostředky, které máme na cestu vyčleněné. Máme za sebou rok poznávání zemí, lidí a vlastně i sami sebe. Krásný rok nádherných zážitků, spousty dojmů a spousty nových zkušeností. Musím říct, že se nám splnilo vše, co jsme chtěli, očekávali, v co jsme doufali a ověřili jsme si, že spolu dokážeme žít na těch pár metrech a že naše propočty se zatím jeví jako správné, i když jsme se tu a tam občas sekli. Teda já jsem se sekla, protože propočty byla moje záležitost a Zdenda zase měl na starosti v přípravné fázi techniku a veškeré doplňky. Takže, v čem jsem se spletla. První co mě napadá tak je spotřeba plynu. Tam jsem se sekla teda velmi. Původně jsem počítala se spotřebou dvou plynových bomb za měsíc. Vycházela jsem z odhadu, že na chatě jsme měli plynový sporák a propočtem na víkendy a jsem došla k roční spotřebě. Ta mi celkem sedla, ale nějak jsem zapomněla na plynovou lednici, bojler na teplou vodu a topení. Ona je taky občas ziminka a je dobré si občas přitopit. Tak mě spotřeba vylétla přímo do několikanásobného nárůstu.  Zatím se nám nedaří držet na uzdě plánované výdaje za naftu. Tam máme stále a pořád velký deficit. Pravdou je, že pokaždé nám takříkajíc do té naší cesty něco vlítlo. Buď jsme odjížděli o měsíc později a potřebovali jsme ujet sněhu, nebo se nám zkrátil pobyt z pěti měsíců na tři jako v Turecku a při trase, kterou jsme chtěli projet to jinak nešlo, nebo nemoc mého tatínka a tak dál. Zkrátka, zatím se nám nedaří držet plánovaných tisíc kilometrů měsíčně. Jinak co se týká útraty za další kapitoly našeho cestovního rozpočtu, myslím, že mohu být spokojená. Kapitola parkovné, kempy a mýta vypadá skvěle. Kapitola potraviny je výborná, lepší než jsem očekávala. Teď mám trochu strach z Řecka, ale už jsme vytrénovaný a věřím, že to zvládneme. Každopádně výdaje jsou zatím hluboce pod předpokládanými hodnotami a tak je můžeme vesele přesunout na naftu. Výdaje za kulturu jsou v ročním průměru v normě. Trochu jsme přepískli doplňky a u těch bych se ráda na chvíli zastavila, protože jsem děsně naštvaná. Jsem naštvaná na prodejce a dovozce a překupníky a všechny ty chytráky, kteří jsou důležitý až na půdu, ale ve finále z nás dělají akorát pitomce. Nevím, kde se vzala domněnka, nebo názor, že všichni, kteří mají obytné auto jsou za vodou. Že musí mít spousty peněz a proto, když už neví co s časem a penězi, tak si kupují obytná auta a pro to je nutné je odrbat. Jinak to ani nazvat neumím. To, že jsme prodali majetek, abychom si mohli uskutečnit naší cesto, to může udělat kde kdo a nemusí být za vodou. To, že šetříme na všem a dopřejeme si jen málo co, to také může udělat kde kdo, ale je to o volbě a rozhodnutí a možná i o odvaze, ale rozhodně to není o zlaté kreditní kartě se spoustou miliónů. Teď zrovna, když píšu, mě nesmírně namíchl jeden prodejce na Praze 4 na Spořilově. Děsně chytrý, zkušený, sebevědomý, majitel už několikáté obytky se spoustou kilometrů, který se živí tím, že poradí, nakoupí a prodá, dokáže doporučit zimní venkovní kryt na lednici, která hrozí zničením lednice. Ten pán věděl, kam se chystáme, věděl kde budeme a věděl že to Arktida rozhodně není. Přesto nám doporučil nesmysl. Jen díky Zdendově nedůvěře jsme nepřišli o lednici za víc jak dva tisíce euro. To, že zplodiny mohly chytnout nebo bouchnout raději ani nedomýšlím. Jistě, byla naše chyba, že jsme nesedli k internetu a nezjišťovali podrobnosti, varianty, možnosti a druhy krytů na zimu. Tak, oni jsou jen dva, ale my máme ten do mrazů, kde nikdy nebudeme. Ale to je jen poslední událost. Mohu pokračovat spoustou dalších nefunkčních zařízení, které byly namontovány, za poměrně velké peníze a fungují jen na polovic nebo vůbec. A zase, díky Zdendově šikovnosti se permanentně nevracíme domů na opravu. On to má každý děsně jednoduchý. Přestali fungovat solární panely. V Estonsku a na telefonát dodavateli a mechanikovi v jedné osobě, zkrátka firmě, která je instaluje nám bylo řečeno, ať přijedeme, že se na to podívají. Super, není lepší rady. Naštěstí Zdenda tak dlouho pátral, až vypátral vypálenou jednu zdířku v konektoru, který tam vůbec neměl být, respektive měl, ale jiný, silnější, protože máme solárka silný a to co tam namontovali bylo na slabší výkon. Měřák na plynové bomby za tisícovku si ukazuje co chce. Máme mít ještě jednu bombu skoro plnou a ejhle, ona je prázdná a my jsme bez plynu a takhle bych mohla pokračovat. Když jsme poptávali montáž plynových bomb tak nabídková cena byla jiná a pak také jiná, ale tak je to skoro vždy, nebo alespoň hodně často.Tak jsem tak nějak naštvaná na všechny ty chytráky. Ale fakt je, že nejsou všichni stejní. Máme mnoho skvělých zkušeností se servisem Fiat v Pelhřimově, Adria Sedlčany dodala a udělala vše co slíbila a kvalitně a je toho více, perfektní centrála skvěle funguje a remoska skvěle peče.

Takže tak a mohu se vrátit k tématu co nám rok dal a vzal. No, vzal nám toho poněkud více, než by nám bylo milo, ale o tom jsem už napsala elaborát minule a nemá cenu se vracet ke starým křivdám. Každopádně jsme opatrnější, pozornější a pečlivější. Uvidíme, jak nám to dlouho vydrží, ale doufám, že nějaký čásek ano. Alespoň než se seznámím s úskalím čtečky a Zdenda svého nového počítače. Mám radost, že se podařilo Anitce poslat i toho drona pro Zdendu. On když si chlap hraje, hned je příjemnější den a klid v chalupě. Pravda je, že jsme na něj čekali mnoho měsíců, než nám přiletěl přes oceán. Tak, on měl přiletět, ale nebyl vpuštěn ro letecké přepravy a musel lodí, což nějaký ten měsíc asi zabere.

Já jsem se s Flíčkem moc nepopasovala. Mám na mysli řízení. Nevím, čím to je, ale i přes to, že jsem osobním autem najezdila víc jak půl milionu kilometrů stále se nemohu s řízením sžít. Možná je to tím, že je to naše bydlení, nebo, že je to autíčko poněkud drahé, nebo, že kdybych to zvrhla někam do příkopu, další bychom si už nemohli dovolit. Každopádně, jsem svázaná a bojím se. Nevejdu se na silnici, což jsem měla problém i s malým autem, tak s tímhle je to peklo. Každopádně, snažím se řídit, ale to jen z pocitu nutnosti, kdyby si Zdenda třeba zlomil nohu, tak abych to odřídila, ale jak říkám, jen z pocitu zodpovědnosti. Jinak nemám absolutně žádný požitek z jízdy. Jsem celá napjatá, vystresovaná a nervozní. Takže jízdu řeším velmi decentně. Když je opravdu vhodná silnice, to znamená dostatečně široká, když je vhodná doba, nejlépe dopoledne, když je vhodné počasí, nejlépe slunečno a když já nevím co ještě. Každopádně vždy se najde nějaká proměnná v nevhodné konstelaci a já neřídím. Tak je to bohužel stále můj problém.

Jinak se mohu pochlubit, naučila jsem se vařit na miniaturním prostoru a již mi to nečiní potíže. Už mi nic nepadá, snad už nic nerozbiju a tak vůbec. Je to hodně velký šok a přechod z veliké kuchyně, kterou jsem měla na metr čtvereční s tím, že není co kam položit, odložit a dát. Ono je to jiné, když se jede na dovolenou, jiné, když se jede na měsíc nebo dva a jiné, když jsme už rok v autě jen s malými přestávkami. Vlastně jsme to tak trochu počítali a vyšlo nám něco pod čtrnáct dnů za rok, kdy jsme spali mimo auto.

Máme za sebou i první zkušenost s veřejnou prádelnou. Super a už se toho nebudu tolik obávat. Jen to chce v klidu si prostudovat návod, mít sebou dostatek drobných a hlavně klid. Není žádný spěch a tak není potřeba to honem, honem zapínat. Když se spěchá, tak se udělají zbytečné chyby, které stojí zbytečné peníze. Kdybych tolik nespěchala, tak jsem nemusela sušit hodinu, ale hezky po deseti minutách, nemusela jsem platit velkou pračku, ale menší. To až když jsem seděla na zadku a koukala na buben jak se otáčí s naším prádlem a plní vodou jsem se snažila vylouskat, co je všude po stěnách, pračce a v letáku napsáno, tak bych ušetřila pár penízků, ale je to o zkušenosti. Stačí nacpat prádlo do pračky, abych nebyla druhá, a v klidu si sednout a zkoumat systém. Opravdu, není kam spěchat a trocha času na víc se rozhodně vyplatí.

Tak to jsou jen takové střípky z toho báječného roku, který máme za sebou. Velmi, velmi se nám líbilo Estonsko s úžasnou přírodou a skvělými kempy s naštípaným dřívím. Moc se nám líbilo v Turecku, to je země, kde je krásně úplně všude.  Pokud dodržíme základní pravidla, lidskosti, bezpečnosti a hlavně, do ničeho se nemíchat, tak není vůbec, ale vůbec se čeho obávat. Jen je potřeba mít lidi rád a projevovat jim všem patřičnou úctu, kterou si mimochodem zaslouží. Už jen za ty milé úsměvy, zájem, pokynutí rukou, pokývnutí hlavou, pozvání na čaj, darovanou mandarinku, zkrátka, a vůbec. To už nemá smysl rozebírat.

Teď musím končit, ale myšlenek je spousta a budu ještě pokračovat.