Řecko - první dojmy a pojmy

Dlouho jsem se sem nedostala a přitom je toho tolik nového. Jsme zase bohatší o nové zkušenosti zážitky a já nevím o co vše, ale je toho hodně. Jak s oblibou říkám, hezky popořádku, i když zase budu přeskakovat a zakecávat se.

Už jsme pár dní v Řecku a je to teda rozdíl jako hrom. Už nás pár lidí podezíralo, mylně, že jsme se snad dali na islám, když to Turecko tolik vychvalujeme. To teda, ani náhodou… zlatý ateismus. Ne, nejsme věřící, v žádné víře, ale Turecko, jako takové je opravdu úžasné a moc se nám tady líbí. Jen malé srovnání. V Turecku se na sebe lidi smějí, zdraví se a jsou nesmírně vstřícný a tady? Nikdo se neusměje, nikdo nepozdraví a dát se s někým do řeči? Ani náhodou! Neexistuje. Všichni jsou takový podmračený a nehezký. Nevím, možná je to jen a jen můj pocit a milovníci Řecka by mi asi nedali za pravdu, ale pokud strávíme několik, přesně tři teď a dva v zimě, měsíců, tedy dohromady skoro půl roku cestováním po celém Turecku, tak si dovolím říct, že jsme ho už drobet poznali a srovnání si maličko můžeme dovolit. Ale jen maličko. Nevíme toho mnoho o Turecku, jen co jsme se dočetli a jazyková bariéra je velká. Dočetli jsme se, že taky mají důchody a sociální pojištění, daně a státní zdravotnictví. Dočetli jsme se spoustu věcí na jejich stránkách s pomocí překladače, ale co je nejdůležitější tak to je co jsme viděli. Viděli jsme neskutečnou výstavbu, která nikde v Evropě nedosahuje takových mega rozměrů, jako tady. Nikde města a obce neinvestují do života, pohodlného a příjemného tolik jako tady a nikde není takový rozmach drobného podnikání jako tady. Je to o obřích parcích, které jsou nově postavené a dál stavěné pro lidi na odpočinek a trávení volného času. Je to o grilech, sportovištích, hřištích a lavičkách s pergolami a různými altány. Je to o výsadbě zeleně, které je všude až nadbytek, o vodě, která je doslova na každém kroku, aby se lidé mohli napít nebo si jen umýt ruce. Je to o nové občanské výstavbě, pro lidi, kteří se hrnou z vesnic do měst. Je pravdou, že některé vesnice jsou opravdu velmi, velmi chudé a jakoby zamrzli v hlubokém středověku. Je pravdou, že stále na okrajích měst a periferiích jsou velmi chudé čtvrtě a domky, které nám připadají, že každou chvilku spadnou. Je pravdou, že tam, kde se nestarají obce a města o úklid je neskutečný bordel a hromady odpadků a nepotřebných věcí. Jistě, jsou zde veliké sociální rozdíly, které zase v Evropě už dávno nejsou.  To vše vidíme a nezavíráme před tím oči. Nesnažíme se vidět jen to pěkné, to by byla škoda. Na našich, jak já říkám, potulkách městy, couráme hlavně po okrajích a po těch nejzapadlejších uličkách. Tak se nám stalo, že jsme v Istanbulu, v mega městě procházeli uličkami a čtvrtěmi, kde na ulicích měli slepice a kohouti tam řvali jako o život. Kde měli klidně i kozy a ovce u domů. Ale to je běžné, že slepice mají skoro u každého baráku, pokud je jen trochu stranou. A kachny. Ty jsme potkali i v několika restauracích. Naprosto v pohodě a lidi z nich mají legraci, děti atrakci a všichni je krmí. Někde na stránkách to mám i vyfocené. Naposledy jsme se s kachnami setkali v Pamukkale. V největší restauraci na parkovišti hejno 6 kačen se tam kolébalo mezi hosty a hezky si štěbetali. Jasně, proč ne, když pan majitel má vedle restaurace velký potok, a když kačeny moc otravovali, tak je jednoduše vyhnal na ten potok a byl od nich na chvíli klid. Za chvíli se vykolébali z potoka a hurá na návštěvníky. Seděli jsme opodál a jen to pozorovali. Děti měly radost, rodiče měli radost, protože děti měly radost a vedoucí měl radost, protože mu hosté krmili jeho kačeny a všichni byli v pohodě. Škoda, že jsem to nevyfotila, restaurace byla velmi luxusní, žádná venkovská špeluňka, plná cizinců a místních rodin s dětmi.

Také mě zarazila situace na hranicích. Nikde nikdo a nebýt fotek, nikdo by nám to nevěřil. Zkrátak, byli jsme tam těžce osamělý. Pár osobních aut, pár kamionů a hrstka nudících se celníků. Na Turecké straně, žádné samopaly nebo zátarasy. Tak, ono nebylo komu zabraňovat v postupu, nikdo tu totiž nebyl. Ve zprávách jsme četli, jak v oblasti, kde jsme před pár dny byli, přímo ve městečku, kde jsme byli, na dohled ostrovu Lesbos, se to jen hemží uprchlíky, jak jich tam jsou stovky a stovky a že je tam nebezpečno. Byli jsme na procházce, courali jsme se vysloveně turistickou, letní destinací, kde byla spousta domů na zimu zavřená a zazimovaná. Článek jsme četli až za dva dny po našem odjezdu. Bohužel, na žádného uprchlíka jsme nenarazili, nebyl tam nikdo. Pár místních v kavárně hrálo karty a tím to skončilo. Možná byl pan reportér trochu zmatený, protože v reportáži o uprchlících okolo pobřeží Středozemního moře uvedl i město přes celé Turecko, na severu u Černého moře. Tak, ono moře, jako moře a trocha krve jen článek opepří. Ale takto vznikají fámy a nenávist a já nevím co všechno. Lidi pak mají oči na vrch hlavy a neví co se děje. Teď zrovna jsme u Petry z Fanary, to už je v Řecku, kus za hranicemi a vyprávěla jak se tady v Řecku mluví o válce. Jaký je válečný stav v Turecku a jak tam je pomalu válečný stav a spoustu dalších nesmyslů. Jen zírala, když viděla pár fotek a pomalu nechtěla věřit, že v Turecku nejsou na ulicích tanky. Málem mě omylo jak je tady krmí nesmysly. Dokonce i děti ve školách jsou strašený válkou a válečnou hrozbou, která je na spadnutí. Turecko jde do války s Rusy, tak tomu bych se nedivila, s EU, taková blbost, s okolními státy, tak každý si hlídá svoje hranice a hlavně, IS mít za humny, to není zrovna záviděníhodný soused.  

Takže jsme  se rozloučili definitivně s Tureckem a plavně jsme přejeli do Řecka. Vše je jinak a vše nás, teda mě, zatím drtí. Jak jsem už psala v zimě, budeme si muset hodně rychle zvyknout na jiný kraj a jiný mrav. Jednak se tady nikdo na nikoho neusmívá, nikdo se s námi nechce bavit. Všichni jakoby uhýbají očima a dělají se neviditelnými. Drobet jsme si zvykli na úsměvy a hezký pozdrav, mehraba.

Byli jsme pár dnů v Alexandropouli, moc hezké městečko a jak jsme tam tak čekali na balík, hodně jsme ho procourali křížem krážem. I přes velikou drahotu, která tu je, tak je zřejmě jen pro nás, nikoliv pro Řeky. Plné restaurace a kavárny lidí, kteří si pochutnávají na obědě nebo večeři a popíjejí víno nebo pivo. Prodejny potravin také nejsou nijak poloprázdné. Ale je to síla, teda pro nás a po Turecku. Pekelně drahé veškeré potraviny. Při přepočtu 28,- Kč za Euro jsem jen šla do kolen. Samozřejmě to jistí nejlevnější prodejny jako je Lidl a pak máme slevovou kartu do Carfuru, kterou jsme si nechali udělat už v zimě. Jednoduchá záležitost a máme na vybrané zboží slevu až 30%, ale je otázka, co je zlevněno a jestli to potřebujeme. Tak opět jsme u sbírání slevových letáků a nakupujeme velmi obezřetně. Zatím máme nějaké zásoby z Turecka, ale vajíčko za 5,- Kč nebo mléko za 32,- nás nemine a o tříkilových kýblech jogurtů si tady můžeme nechat zdát. Jednak prodávají nanejvýš kilový kyblík a ten vyjde na 92,- Kč. Už jsme si museli koupit chleba a tradičně jsme volili ten nejlevnější, toustový, 900 gr 2,25 Eur. Nic moc. A to je to ten nejlevnější. Tak uvidíme jak se tady s tím popasujeme.

Konečně nám přišla elektronika z Čech a byl to zase, jak jinak boj. Ale už máme vše a teď se učíme s novými přístroji žít. Já mám novou čtečku a jsem z ní zatím dost nešťastná. Nechtěla jsem si kupovat drahou Kindle, kterou jsem měla. Zdenda pořád straší další vykrádačkou a tak jsme se rozhodli, nepořizovat si nic kvalitního a drahého. Budeme volit slušnou střední třídu a to znamená, musíme slevit z toho, na co jsme byli zvyklý. Ať už Zdendy počítač, moje čtečka a tak podobně. S počítačem je taky legrace. Už několik dní, spíše večerů, si Zdenda stahuje programy a při té příležitosti se mu podařilo zaheslovat můj počítač tak, že už se nám to nepodařilo nastartovat. Takže jsme ho museli poslat do továrního nastavení a tím se zase já, pro změnu, přišla o všechny data a hlavně o textový editor. Zkrátka komplet o moje báječné prastaré Offisy, na které jsem byla zvyklá. Tak máme zase o zábavu postaráno. Teď oživujeme dva počítače a na dálku je to dost otrava, a pokud člověk není počítačový mág a pokud je jen uživatel jako my dva, tak je to síla. Dneska po marném spouštění nově stažených ovladačů pro modem na internet do počítače, jsem se už regulerně rozplakala. My jsme si totiž, ještě, aby to nebylo tak jednoduché, stáhli nové Windows 10 a je to peklo. Jenže, kdo mohl čekat, že budeme bez počítače, že budeme muset nainstalovat všechny programy a z nich polovina s novou verzí nemluví, nebo nemluví s námi. To je jedno, kdo s kým nemluví, každopádně si budu muset koupit nové Offis a to jsou další dva tisíce, nefunguje nám zatím modem na mobilní internet, který jak to vypadá, nefunguje právě kvůli těm pitomým desítkám a na střeše mi dupe racek. Už dvakrát jsem ho vyháněla. Tak, ono toho nefunguje víc, ale tohle jsou ty absolutně dvě nejdůležitější věci.

Takže zatím tak a to je ode mne pro dnešek vše. Teď jdu za Zdendou, chudák se trápí s instalacemi do mého počítače v restauraci a já se k němu jdu přidat, aby v tom nebyl tak sám.

Ještě bych ráda napsala kapitolku První rok v bydlíku, maličké Ohlédnutí za Tureckem, drobotinku Posílání balíku do zahraničí bez trvalé adresy příjemce, a sposusu, klasiky, jednovětných zamyšlení....... tak příště,