Máme problém

Můj milý deníčku, máme problém jako hrom. Tolik jsme vše připravovali a plánovali, tolik jsme se snažili myslet na vše, co by nás mohlo potkat. Od datové schránky, přes všechna možná pojištění, kterých už máme tlustou složku, nadupanou lékárnu kde snad jen kromě zubařského křesla a rentgenu máme vše pro přežití, přes spoustu nářadí a náhradních dílů, několik navigací a podobně, ale co jsme úplně opominuli zhýčkaný volným pohybem osob po EU a to, vízum do Turecka. Taková malá, leč velmi podstatná drobnost. Vůbec nás nenapadlo, že je zde nutné vízum pro pobyt přesahující 90 dnů a že se nedá jen tak lehce získat. Přišli jsme na to úplnou náhodou. Ale hezky popořádku. Kousek za Istanbulem nás jeden místní policista varoval, že se situace na východě země rapidně horší, ale ne kvůli Sýrii, ale kvůli Kurdům. Jakmile jsme se dostali k volnému internetu, hned jsme hlavně zjišťovali informace o situaci. Něco málo jsem psala v cestopise.  Dozvěděli jsme se toho o Kurdské menšině čítající 20 mil ( slušně velká menšina ) obyvatel země spoustu nového. Víme, že konečně mají svůj televizní kanál, mají svoje noviny a kurdština je povolený školní jazyk, za což mnoho let bojovali a o co velmi usilovali, že se jim říkalo horští Turci a víme, jaké mají tradiční oblečení a zvyky. Zkrátka, spousta informací, která nám ovšem neříká nic o tom, jak je to tam na východě bezpečné.  Kontaktovali jsme našeho pana velvyslance v Istanbulu, pana Mareše s dotazem, jestli neví, jak se situace vyvíjí a zároveň jsme mu popsali naší plánovanou cestu.  Vůbec jsme si nic neslibovali a ani jsme nečekali, že nám nějak kloudně odpoví. Přeci jenom jsme jedni z mnoha, kteří se pohybují v Turecku, a říkali jsme si, že kdyby měl odpovídat všem vyjukaným Čechům, tak by asi nedělal nic jiného. To jsme ještě nevěděli nic o možné délce pobytu a žili jsme v sladké nevědomosti. Pan velvyslanec nám velmi rychle, vlastně druhý den odpověděl a opravdu nás varoval, že se na východě země schyluje k velkým nepokojům, které už tam vlastně jsou a tak jsme trochu trasu upravili, což už schválil jako mnohem bezpečnější.  Nicméně, kdykoliv jsme se dostali k volnému internetu, tak jsme hned lovili informace o situaci a jak se vyvíjí. Já vím, byla zde spousta lidí a spousta lidí jela až k jezeru Van, kam bychom také rádi a spoustě lidí může připadat, že se zbytečně plašíme, vždyť to byla brnkačka, ale jedeme sami. Ve dvou autech by to bylo zase o něčem jiném a situace se tady opravdu mění a to, co bylo na jaře, není na podzim a relevantní informace skoro žádné nejsou. Hlavně, jak jsme se dočetli, tak v Turecku je celkem 20 mil Kurdů a z toho je víc jak polovina rozptýlená ve velkých městech jako je Istanbul, Bursa a další města na západě země, kde je i lepší možnost práce. Nevíme, kdo je jaké národnosti, nedá se to poznat a tak, když se dáme s někým do řeči, tak se domníváme, že když je to Kurd, tak vše je v pořádku a naopak Turek nás varuje. A teď babo raď. No a při hledání informací jsme zjistili, že zde nemůžeme být déle jak 90 dnů. Bác ho. Tak to byla rána. Ukolébáni volným pohybem po Evropě jsme ani nevzdychli, že bychom měli nebo vůbec mohli, potřebovat vízum. Když jsme tady byli v zimě, tak jsme se informovali a věděli jsme, že vízum nepotřebujeme. Nikoho totiž nenapadlo, že bychom zde chtěli být déle jak je povolená doba. Takže normální turista vízum opravdu nepotřebuje, ale nenormální, jako jsme my, tak ten ho potřebuje.  Představa, že je tady klid a my jsme nelovily žádné info a v klidu a v pohodě bychom si to přihasili na hranice po pěti měsících a tam podle vstupního razítka zjistili, že jsem tu déle a hned by byl průšvih jako hrom, je šílená. Brrr. Raději ani nepomyslet.  Tak to nás docela zdrtilo. Cesta naplánovaná pomalu na den, chudák Zdenda to stále propočítává a takovou práci si s trasou dal, až je mi ho líto. Ale naděje umírá poslední a tak jsme sedli a znovu napsali našemu báječnému panu velvyslanci, jaký máme problém a co riskujeme, pokud se na nějaké omezení, něco v tom smyslu,jako že vykašleme, a budeme se tvářit, jako že jsme nic netušili. To nás taky napadlo, co by mohli dělat??? Že jsme zde opravdu jen a jen turisticky, můžeme velmi lehce dokázat. Zkrátka si to na ty hranice přihrnout a dělat jako, že netušíme, nevíme, neznáme a tak podobně. Tak pan Mareš nás předal paní kolegyni a tady je důležitá část odpovědi. Jelikož je pár lidí, kteří taky rádi cestují a taky by je mohlo napadnout být zde déle a než bych to vše přepsala, tak pro přesnost je to takto lepší.  Mimochodem, paní  Jurkovičová  odepsala po dvou dnech od vznesení našeho dotazu. Neuvěřitelné a velmi příjemné.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Pro turisty z tzv. bezvízových zemí platí v Turecku stejné pravidlo, které platí pro turisty z bezvízových zemí např. v ČR (EU): povolený pobyt je 90 dnů v každých 180 dnech. To znamená, že Váš problém nevyřeší ani krátké vycestování z Turecka a po návratu na jeho území pokračování ve Vašem itineráři.

Jediný způsob, jak legálně setrvat v Turecku déle než 90 dní je povolení k pobytu udělené ministerstvem imigrace Turecka. K žádosti o povolení je ovšem potřeba doložit ubytování na území Turecka, tedy nájemní nebo kupní smlouvu k bytu...

 V Turecku již rok platí nový imigrační zákon. 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx 

Tak a je to. Teď to máme černé na bílém a víme, co nás docela určitě čeká a nemine. Samozřejmě jsme ihned napsali panu velvyslanci Turecka do Prahy a teď čekáme na vyjádření, ale vůbec nic si od toho všeho neslibujeme. Zdenda opět přepočítává a propočítává trasu na upravených 90 dnů. Nemůžeme si dovolit kdovíjak vysokou pokutu a hlavně co by nás opravdu hodně bolelo tak to je vyhoštění a případný několikaletý zákaz vstupu. V Turecku rozhodně nechceme být naposledy a určitě se sem budeme chtít vrátit. Takže celé naše putování po Turecku bude o tom, že pojedeme trasu, tak jak jsme naplánovali a drobně poupravili na různá doporučení a vše budeme směřovat k tomu, abychom nejpozději 85 den pobytu překročili hranice do Řecka a měli v duši klid a pohodu. Nemá cenu cestovat s vědomím, že někde v cíli na nás čeká veliký průšvih a stále přemýšlet, co vše se může stát, ale také nemusí je hloupost. Akorát bychom si pokazili klid a pohodu, kterou jsme měli a na chvíli, na pár dnů ztratili.

Jinak co více říct? Jedeme stále podél pobřeží Černého moře a je to na jednu stranu nádherná cesta a na druhou těžký adrenalin. Hodně to popisuji v cestopise. Je to šílená cesta po neskutečné silnici, ve které si Zdenda libuje, ale na mě jdou občas mrákoty. Krásné scenerie z vrcholků kopců, pohledy na moře hluboko pod námi a nádherné, hluboké rokle s téměř neprostupnými lesy, které mi připadají jako prales, kam lidská noha nevkročila. Taky, co by tam dělala. Teda já bych se za první borovicí okamžitě ztratila. Stojí to za tu cestu, stojí to za to. Jsem ráda, že jsme se sem dostali a že jsem to mohla vidět i občas s děsem v očích.

Tak jsme zvědavý, jestli se pan tajemník rozhoupe a odepíše, ale vlastně už je nám to jedno. Pokud odepíše a povolí nám delší pobyt dobře a pokud ne, tak taky dobře. Nic se neděje a jedeme dál, zase drobet chytřejší. Holt i to k tomu všemu patří a nemá cenu si hrát na Vševědy, kterými nejsme.  Vždyť by to bylo jednoduché a fádní. Trocha vzrušení, zklamání, napětí, nejistoty, naštvání a smíření se s realitou všedního dne, taky není k zahození.