Vracíme se Čech a hned je co dělat.

Pomalu nám končí naše letní putování pobaltskými republikami a Polskem. O Pobaltí jsem toho napsala už dost a dost a myslím si, že na závěr si i Polsko zaslouží pár hezkých slov. Polsko, jak už jsem psala se hodně snaží a musím si upravit názor na tuto zem a hlavně na lidi. Jak by řekl Jára Cimrman, obyvatelstvo bylo veskrze přátelské. Opravdu, máme jen ty nejlepší dojmy. Nikdo nás nijak neobtěžoval a neměli jsme jediný konflikt. Parkování také lze vyřešit, aniž by člověk platil nehorentní peníze, ale nemáme jim to za zlé. Historické památky mají krásné a s obrovskými investicemi zrekonstruované, takže nelze se divit, že se na turistech snaží vydělat. I my jsme takový, a když si chci dát na hlavním náměstí kávičku, tak holt musím počítat s tím, že bude poněkud dražší. Jinak se dá v pohodě vyjít i s velmi malým rozpočtem za jídlo a nafta je taky za velmi slušnou cenu. Tak není až tak na co si stěžovat. Jedeme po Visle a jediné co nám tady chybí jsou parkoviště, kde bychom mohli v klidu zastavit a jít se vykoupat, nebo den odfouknout. Tak to tady opravdu není a hledáme marně. Tak nějak stále vzpomínáme na skvělá parkoviště RMK v Estonii. Ale to už bude za chvíli hluboká minulost. Předevčírem jsme se se Zdendou dohadovali o problematice ryze ekonomické a to jak draze, nebo levně se dá v bydlíku žít. Já jsem totiž po dlouhém otálení vytvořila tabulku nákladů jen plyn, nafta, benzín. A vyšlo mě to docela hodně peněz. Tak nějaké výstupy už máme v tabulce celkových nákladů, ale když je to vyzobaný, jen tyto tři životně důležité položky, tak se najednou velmi hezky ukáže, jak drahé jsou návraty a odjezdy. Tam dalece překračujeme plánovaný rozpočet. Ten je 1000 km na měsíc – což je nějakých cca 3,5 tisíce korun, plyn, tak tam jsem ulítla v plánech totálně, na plyn jsem vyhodila 400,- Kč na měsíc a benzín, ten je jen do centrály a má vypomoct v případě nedostatku proudu, tak tam mám jen cca 200,- Kč měsíčně. No, a když se podívám na výsledné cifry, tak je mi z toho mdlo. Naštěstí se nám daří velké prostředky ušetřit na kempech, ty mám taky v plánovaných výdajích byť v malé položce, dálniční poplatky, tam také šetříme a hlavně, velké úspory máme v potravinách. Tam jsem vyhodila o polovinu vyšší náklad než je skutečnost. Takže naftu zatím dost dotujeme z položek, které přesouvám do úspor. V okamžiku, kdy se vzdálíme na delší dobu, jak 4 měsíce, tak budeme muset do kempu kvůli praní, anebo do veřejné prádelny. Zjistila jsem, že máme sebou vše na 4 měsíce. Ložní prádlo a ručníky, utěrky a oblečení. Všeho máme tak akorát na ty čtyři měsíce, ale pak už musíme honem někde vyprat. Veřejné prádelny jsme lustrovali v Itálii, Německu, Holandsku, Francii, Španělsku a Belgii. Tam všude je to absolutně bez problémů a není to nijak závratně drahé. 3 EUR pět kilo prádla, to si myslím, že docela ujde. Takže v rozpočtu mám i několik návštěv prádelny v měsíci a to zatím přesouváme do úspor a na naftu. Tak abych se vrátila zpět, když se podívám na to, kolik utratíme za plyn, který je pro lednici, ohřev vody na koupání, přepírání a na nádobí a k tomu zkrátka musím připočíst náklady na solární panely a další baterie a další příslušenství včetně plánovaného Boostru, rychlonabíječky, musím k tomu přihodit náklady na centrálu a benzín, tak mi to nevychází zrovna růžově a mohu říct, domnívám se, že celoroční cestování i za předpokladu, že se snažím ujet před zimou na jih, je poněkud drahé. Rozhodně je dražší než v bytě a o rodinném domku ani nehovořím, tam jsou náklady vůbec obrovské. Tam je to o něčem jiném. No a tady je ten problém, kdy Zdenda nechce do nákladů připočíst pořizovací ceny a já je tam vkládám. Domnívám se, že jestliže mám vypočítat náklady na provoz, bydlení v autě, tak musím do toho zahrnout i třeba, ty panely, které vyrábí proud. Nemohu si říct, už jsem to koupila, tak jako auto a tím to končí. Jistě, auto je také náklad, ale podle mého, nesouvisí přímo s režií provozu. Je to pořizovací náklad, který by se z účetního hlediska měl zahrnout do režie jako takové a každý rok připočíst jistou částku jako amortizaci. To samozřejmě nedělám.

15.8.2015

Uběhl nějaký ten den od našeho návratu a příprava na odjezd je v plném proudu. U přítelkyně jsme vše vynosili z auta, a že toho bylo. Flíček zel prázdnotou a my se pustili do generálního úklidu. Vše vymýt, vypucovat, vyluxovat a zkrátka, aby bylo vše čisťounké a zase nastěhovat. Při té příležitosti, když jsem vymývala koupelnu, tak jsem přišla na jemnou prasklinku ve sprchovém koutě. V místě, kde jí není možné prošlápnout nebo nějak jinak ublížit. Nevím, vada instalace, materiálu, každopádně prasklinka tam je a je velké riziko, že voda může maličko rosit a tím pádem zatékat. Což je špatné a musíme to řešit. Hned jsme se obrátili na zastoupení Dethleffsu u nás a reklamovali závadu. Jednoduché. Musíme přijet, oni vaničku vymontují a pošlou do fabriky s tím, že tam posoudí, zda je to naše nebo jejich chyba. Celá záležitost může trvat dle vyjádření tak 2 – 3 měsíce. Žádný problém. Nebo my si koupíme vaničku novou, tu zaplatíme a počkáme na vyjádření s tím, že pokud bude závada uznána, tak nám částku dobropisují. Nemáme jinou možnost, než přijmout, i když velmi neradi druhou možnost a objednáváme druhou vaničku. Opět žádný problém. Ovšem po pár dnech se dozvídáme, že vaničky nejsou skladem a že se musí vyrobit a to bude trvat tak cca 5 - 7 týdnů a my chceme za dva týdny odjet. Je skvělé a úžasné, jak opravdu nic není problém do okamžiku, než si to člověk objedná. A pak nastává martýrium. Přesně jako se Zdendovým dronem. Dron není a hned tak nebude. První po dvou měsících čekání a ubezpečování, že je na cestě nakonec vůbec neopustil zemi výroby a druhý, u jiné firmy, zase má měsíc zpoždění a pokud vůbec přijde, tak přesně měsíc po našem odjezdu a to už na něj dva měsíce čekáme. Hlavně, že mají všude napsáno skladem nebo dodání do měsíce a pak začne kolečko omluv, mejlů atd atd. Jsem děsně naštvaná. Skla ke sporáku, tři skla za 9 tisíc taky nejsou kompletní a nevíme, kdo si cestou pomohl k těsnění a šroubům, byly jen na jednom skle, ale všem je to jedno a to ani nemluvím o tom, že ta sada neseděla. Nebýt Zdendovy zručnosti tak bychom je museli vrátit a zase reklamovat a zase čekat a dohadovat se. Šrouby a těsnění oželíme, pomůžeme si starým, ale jednoho to naštve. No a tak to jde dál a dál a ve finále nám ve Sportisimu k poměrně velkému nákupu nabídnou tašku na zabalení  za peníze. To už jsem neustála a nákup si odnesla na ruce. Zkrátka jsem odmítla zaplatit dvě koruny za průsvitnou igelitku, která tuto firmu stála halíř a v tom množství i to je možná hodně. Ještě, že neprodávají jablka. To by mě vyzvali, abych nastavila kapsy a ty jabka mi nasypali volně ložené. Tak nějak mám pocit, že s námi pomalu každý vydupává, jak se mu zlíbí. Všichni se tváří jak nic není problém, vše je přeci pekelně jednoduché ovšem do okamžiku, než se má přejít k práci, věci nebo k dodání. Zuřím a to pekelně. A to jsme teprve na začátku. Očekávám, že než odjedem budou z nás vyšeptalé a totálně zničení trosky. Nájezd řádu německých rytířů je zdvořilostní návštěva proti tomu co musíme vydržet my, obyčejní lidi při zařizování banálních a jednoduchých záležitostí. O plenění našich peněženek a drancovaní zdravého rozumu raději ani nemluvím. Zlatý středověk, ale ne, oni to měli tenkrát mnohem horší, přicházeli nejenom o svůj majetek, ale o životy a to je mnohem smutnější. My si maximálně můžeme říct „ příště budeme chytřejší „, ale dopadneme stejně a stejně si zase naběhneme jiným chytrákům. Je jen zajímavé, že toho černého Petra máme pokaždé my.

A to jsme teprve na začátku seznamu, co vše musíme vyřídit, obstarat, dojednat a doladit.