Finance a pár otazníků k zamyšlení

Ráda bych se vrátila k slíbenému tématu, respektive, k tématu, které už jsem několikrát nakousla, a to je rozpočet a vše, respektive část toho co s tím souvisí. Jedná se o to, že už od začátku, když jsme si dělali rozpočet a plánovali jsme naše cestování, tak jsme si stanovili jednak, kolik kilometrů denně můžeme ujet a kolik můžeme utratit za potraviny a ostatní věci. Máme v plánu 1000 km za měsíc což je nějakých 33 km denně. A tady vzniká první díra v rozpočtu, návraty a odjezdy. Ty nás vždy velmi finančně zruinují. Je jasné, že jarní a podzimní přesuny jsou náročné na kilometry a potažmo na finance. Zatím jsme se museli vracet velmi rychle, jednak kvůli mému dědouškovi a za druhé kvůli spoustě dalších záležitostí. Bohužel jsme si spoustu věcí nechali rozdělaných a nedodělaných, které nás cestou dohonily, a pak následoval rychlý návrat. Pokud bychom se nemuseli vracet, tak by to bylo v pohodě a těch tisíc kilometrů je reálných, ale jak se na to koukám, z které chci strany, ono to asi teď stejně jinak nepůjde, pokud zase chceme dodržet náš plán léto na severu a zima na jihu. Zdenda má pravdu, když tvrdí, že právě nyní projíždíme ty nejodlehlejší místa. Turecko je od nás nejdál a to samé Estonsko – Narva. Až budeme blíže například Itálie, tak ten přesun na sever Belgie bude oproti nynějším vzdálenostem pár kilometrů a budeme plán plnit. Teď nás čeká velká cesta Tureckem, na kterou se moc těším. Turecko mi přirostlo k srdci. Bohužel jsme se na začátku naší cesty zalekli a nejeli jsme až dolů a centrální částí zpět, báli jsme se Sýrie a nepokojů a utečenců. Tak jsme stanovili trasu a až když jsme tam byli, tak jsme viděli, jakou jsme udělali chybu, že jsme podlehli mediálnímu chaosu. Tentokrát chceme jet do Turecka a os Istanbulu pokračovat podél Černého moře na severu, spadnout do Ankary a pak dolů k Antalii samozřejmě s odbočkami po památkách, cca 4 – 5 měsíců a dál pokračovat do Řecka a vrátit se do Thessalonik a pokračovat dál okolo pobřeží, nakouknout na Kypr a pak už se vracet. Další 3 měsíce. No a to celé daleko překročí náš rozpočet na naftu. Můžeme si vzít na naftu peníze z potravin. Víme už, že v Turecku se dá velmi lacino žít, pokud člověk má jen trochu rozumu v hrsti. Víme, že je tam pekelně drahé hovězí a skopové, vepřové se nekoná a tak budeme celou dobu na kuřecím, které je zase velmi laciné. Ani mě a ani Zdendovi to nevadí, tak není problém, ale kdyby nám to vadilo, tak bychom nemohli dělat to, co děláme. Nějaké zásoby z Bulharska si dovezu, ale ne na tolik měsíců a pak, je škoda nepracovat z místních potravin. Ale ono to ani nejde vézt sebou zásoby na tolik měsíců. Není tak velký mrazák a lednice a vozit zavařené maso ve sklenicích a konzervách, tak to nemáme už vůbec šanci. Váha by byla tak veliká, že spotřeba benzínu by dosáhla neskutečné výše a pak už se zase úspora ztrácí a vyrovnává s místní cenou jen díky naftě a spotřebě. Tak zpět k místním potravinám a k nadcházející cestě do Turecka a výdajům za jídlo. Hlavně je tam laciná zelenina a ovoce, těstoviny a tak se dá kombinovat kuřecí s celou škálou zeleniny za hubičku. Mléko je drahé, ale bílé jogurty nesmírně laciné a tak není problém koupit lacinou zavařeninu a udělat si ovocný nebo z nugety čokoládový jogurt a mléko si dát vynímečně. Tak nejsme kojenci. Celá cesta by měla trvat v kuse asi tak 8 měsíců. Což je přesně čas, kdy bychom se měli začít přesouvat na sever. Daří se nám rozumně plnit i předsevzetí ohledně restaurací a kaváren. S ohledem na to, že se na cestě z nás stávají totální abstinenti, není problém s návštěvou restaurace, co se týká alkoholu a dát si oběd, tak to stojí mnohdy hodně přemáhání, ale základem je, nejít do města hladový. Na to dbám, abychom byli vždy po snídani, obědě nebo večeři a to ještě sebou nosím v batůžku sušenku a jablíčko pro každého. Když už je chuť neudržitelná, vůně z restaurace se line všude a sliny se sbíhají, strčím nám do ruky jablko a hned je lépe. V autě je to také jiné s jídlem, než když je člověk v bytě doma. Na cestě jsem schopná z jednoho kuřete uvařit hned několik jídel. Zkrátka to co doma by člověk zbaštil k obědu, my máme na několik jídel, ale je to o vaření a času stráveném u plotny, je to o omáčkách na mnoho způsobů a hromady příloh. Masa už pak nemusí být tolik a pak se opravdu dá z jednoho kuřete nejen uvařit několik porcí, různých druhů omáček s masem, ale ještě polívka a rizoto. Klasika. Kdo někdy musel šetřit, ví, o čem mluvím. A tak je to se vším. V zemi, kde je drahé ovoce, tak si dopřejeme jablíčky, ty jsou obvykle levná a tam kde je ovoce levné si to vynahradíme. To právě byl rozdíl Turecko, kde jsme se v lednu mohli v mandarinkách koupat a každodenní mísa salátu z paprik a rajčat nebyl problém, tak vedle v Řecku jsme byli na jablkách a rajčata jsem kupovala po pár kusech. Prostě to tak je a hotovo. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem a nemá cenu hudrat, protože s tím stejně nic nenadělám, akorát budu naštvaná. Takže to co si dovolíme v jedné zemi, nemusí platit v další. Teď třeba zmrzlina, která v Estonsku, Litvě a Lotyšsku stála 0,20 Eur kornout čokoládový tak v Polsku už nás podobná vyjde na 35,- Kč no a tak si jí jednoduše nedáme. Nahoře jsme si zmrzlin užili vrchovatě. A tak je to se vším. Založila jsem si oddíl s recepty, tak jak je používám a které se mi osvědčili. Kuchyně v autě není nijak velká, je to malý prostor, kam se musí vejít vše a tak je to někdy docela boj. Hlavně když vařím, jak já říkám do kyblíčků na cestu. To mám vařící odpoledne, večer, kdy rozporcuju kuře a udělám několik jídel a polévku do misek, které nechám ve sprše na zemi vychladnout a večer už přiklopím víčky a strčím do lednice. Máme jídlo na dva dny a někdy i na tři. Podle toho jak jsme hladový a jakou máme za sebou aktivitu. Vařené jídlo pak prokládám lívanci, když jsou laciná vejce tak míchaný vajíčka nebo obalovaný chleba ve vajíčku s rajčetem a okurkou, nebo jen chleba se sýrem a na tom obloha. Tady v Pobaltí jsme při akci narazili na velice levné vepřové. Kdybych ho upekla v remosce, tak se to zdrcne a každý dostaneme k obědu dva plátky a je vymalováno. Takhle jsem z kusu 1,2 kg vykouzlila hned několik jídel. Guláš, vepřové na hrášku, tuším, že je to Bratislavská pečeně, ale maso je orestovaný na základu, stejky s bramborem. Bratislavu a guláš jsme měli dvakrát, což znamená 8 porcí + stejky, takže 9 jídel. Tam, kde je drahý chleba jsme jedli toustový. Bylo to sice děsný, celý měsíc být na toustovém chlebě, ale taky to šlo. To byl právě případ Řecka. Nejlevnější chleba byl toustový za 45 Kč kg, no a tak jsme ho kupovali. Jedině. Nekoupili jsme si normální chleba, protože stál nějakých 70,- Kč. Prostě jsme si ho odpustili. A tady je právě ten fígl s financemi za jídlo. Naučili jsme se dívat se jen na ceny za kilogram a ty porovnávat. Hlavně Zdenda s tím měl ze začátku trošku problém, ale už se tak vytrénoval, že dneska už ho nikdo nedostane. Ono je to strašně lákavé, vždyť to stojí jen pár Eur……, ale pak když si na cenovce člověk přelouská kolik stojí kilogram, tak je to někde úplně jinde. Takhle sledujeme ceny všeho, co prodávají po různých gramáží. Velmi nám pomáhá nařízení EU, že všechny ceny musí mít ještě přepočet na kilogramy. Takto kupujeme sýry, uzeniny, chleba, jogurty, maso, ryby, těstoviny…… prostě a zkrátka vše porovnáváme. Nejsme žádný fajnšmekři, abychom museli vybírat nejkvalitnější potraviny. Je mi jasné, že mnohdy jde cena ruku v ruce s kvalitou. Ale jsme obyčejný lidi a nemusíme se ládovat tím nejkvalitnějším, jen pro to, že to má více něčeho, tuku, obsahu vláknin, kvalitnějšího oleje, ovocné složky… apd. No, a jelikož už oba dva potřebujeme brýle na čtení, neexistuje jít do prodejny potravin bez nich. Kupovat něco na slepo si nedovolíme. Takže, tady je klíč k výdajům za jídlo. Jednoduše nekupovat drahé věci, nekupovat žádný alkohol, nekupovat víc potravin než je potřeba, nakupovat hlavně akční potraviny a nekupovat to, na co mám v obchodě chuť, na co zrovna v obchodě dostanu chuť, mít plán co budu vařit, tak nějak přibližně, sbírat letáky a připravovat se na budoucí akce a podle toho upravit jídelníček. Další úspora je v pití, tím mám na mysli různé minerálky a podobně. Zásadně je nekupujeme. Teda občas si ji koupí Zdenda. Je za ta léta zvyklý z kamionu na obyčejnou vodu z plastové láhve, ale to je hodně výjimečné. V nádrži sice máme stříbro, koupili jsme si specielní destičky do nádrže, aby se nám nekazila voda a pokaždé když tankujeme vodu, nebo když je možnost tak bereme čerstvou vodu do kanystrů a tu zpracovávám na vaření. Takže, každý den vařím i dvě veliké konvice, termosky čaje a ten pak pijeme celý den. Na pitný režim dávám hodně velký pozor a slabé čaje se nám osvědčily. Většinou kupuji ty nejlevnější, tedy nic pro gurmány a do velké konvice jen dva pytlíčky, trochu cukru, citron a šťávu. Zase, já osobně neumím pít úplně hořký čaj. Takže ho vlastně zkazím, ale jedná se o to, že pijeme převařenou vodu. V létě nechám konvici otevřenou, aby čaj vychladl, a pak je příjemně vlažný nebo studený. Snad každá ženská ví, že v jídle je klíč k úsporám. Hlavně, Zdeněček je úžasný jedlík, strávník a konzument. Nepoznala jsem nikoho, kdo vždy dokáže krásně poděkovat a pochválit moje mnohdy neslavné výtvory. Který dokáže s obrovskou chutí a radostí pustit se do nejobyčejnějšího jídla a ještě se u toho tvářit jako kdyby na talíř dostal půlku kachny se šesti a hromadou zelí. Zdenda dokáže ustoupit bez poznámek mým šetřivým způsobům, když na talíř dostane jeden plátek stejku a snědl by čtyři. Dokáže v potravinách ustoupit argumentu, že to není třeba a nekoupit něco, na co má zrovna obrovskou chuť. Nevadí mu, že má zase stejné jídlo k večeři, které měl k obědu.

 Jinak co se ještě týká jídla, ale to už jsem říkala, specializujeme se na sbírání slevových letáků a jdeme po slevách. Kolikrát jsou opravdu velké a vyplatí se. Jen to chce zase drobet uvažovat a bezhlavě nenakupovat jen pro to, že je to zrovna ve slevě. Tradičně prodejna na něco vyjede se slevou, ale jiné základní potraviny má mnohem dražší, takže je to o tom nakoupit, jen to zlevněné. Ale to vše je o čase, který člověk jedoucí na dovolenou nemá. Nemá čas pídit se po slevách a nemá čas trávit večery nějakým dlouhým vařením. Nemá čas se s tím vůbec zaobírat a v prvních potravinách dokoupí, co potřebuje, protože má dovolenou a nechce ji strávit pobíháním po obchodech a trávením času louskáním slev. My jsme si něco vysnili, máme cíl a k tomu bohužel patří to pobíhání a vaření. Peněz nemáme tolik a musíme šetřit. Někomu by to za to nestálo. Nám ano a jsme spokojený. Někdo musí sníst kilo vepřového, aby byl spokojený, nebo si nedokáže odpustit několik piv po dobré večeři, ale to je každého věc a volba a nijak si nedovolím kohokoliv odsuzovat. My si zvolili a nevadí nám to.

Jediné čeho se neumím zbavit, neb jsem slaboch, je kouření. Sice jsem to velmi omezila a cigarety si zásadně nekupuji, ale koupím si tabák a za trest za svojí slabou vůli si cigarety balím jen tak, v ruce. Žádná balička, to by vyšlo na stejno. Smotky, které zvládám ubalit a ještě do toho nacpat filtr, jsou děsivého vzezření a mnohdy si někdo může myslet, že čoudím trávu. Za takový jointy, já tomu říkám smotky, co vyrábím, by se styděl i začátečník co propadl marjáně.

To je to samé s kempy a placením za ně. Mnohdy by bylo příjemné zajet do kempu, hlavně, když se nedaří najít hezké stání, ale je to spousta peněz a pak, když vidíme, za co bychom měli platit, tak to si to raději odpustíme. Nechci personifikovat, ale neměli jsme kliku na hezký kemp, kde když už bychom tam byli bývali zůstali a zaplatili, tak to byla dost hrůza. Někdo může namítnout, vždyť je to jen pár Eur nebo pár korun. Jistě, ale my už žádné peníze nevyděláváme, a pokud se mám rozhodnout, kde ty peníze, které mám v měsíčním rozpočtu utratím, tak to za kemp rozhodně nebude. Máme dost svého proudu, nepotřebujeme přípojku, a když chybí, Zdenda nahodí centrálu a ta baterky velmi rychle dobije. Máme teplou vodu a báječný sprchový kout. Mám skvělou kuchyni a máme tady teploučko. Většinou i máme plnou nádrž vody, protože se učíme jí průběžně doplňovat a nestalo se, že bychom měli nouzi o vodu. Ano, šetříme vodou, ale rozumně. Jediné, co nemám je pračka a to je přesně ten případ, kdy na delší cestě jak tři měsíce kemp budeme muset využít, pokud nenajdeme veřejnou prádelnu. Od nás na západ je to běžná záležitost, veřejné prádelny, ale východní státy? Tak tam tato vymoženost nedorazila. Pračka a prádlo. Tak to je další kapitola sama pro sebe a zaslouží si chvilku se u ní zastavit, ale až zase jindy a jinde. Vlastně, už jsem se před nedávnem zmiňovala o problematice řešení prádla na cestách. Ale abych se vrátila ke kempům, nevadí nám stání na parkovišti, kde nic není, anebo na nějakém odlehlém místě, kde jsme sami. Kromě velkých měst, kde využíváme velká parkoviště u nákupních center, tak většinou stojíme někde u řeky, jezera, v lese nebo na velmi slušném místě. Hlavně, Zdenda díky svým zkušenostem z kamionu, kdy musel hledat parkoviště třeba na víkend, když uvízl někde v cizině, tak má tak bohaté zkušenosti kam zajet, kam se nacpat a kde se skovat, že vždy se mu podařilo najít perfektní stání, kde jsme byli spokojený, to když jsem s ním chvíli jezdila a dělala svačinářku. Ale nutno podotknout, nikdy to nebylo na zákazu, na soukromém pozemku nebo na jakkoliv omezeném parkovišti. Nechceme a nestojíme o problémy. Vlastně v kamionu se zrodil a ladil náš plán. Za dlouhých jízd jsme plánovali, přemýšleli, ladili a propočítávali. Tam jsme si také vyzkoušeli co to je být spolu na mrňavém prostoru bez možnosti úniku a plnit nařízení a pracovní časové limity. Kdy celou noc musel jet, a já jsem spala a pak zase musel celý den spát a já se musela nějak zabavit. Nebylo to jednoduché, ale byla to skvělá zkouška. Jak spolu žít, být trpělivý, což v mém případě jde dost ztuha, jak být tolerantní a přizpůsobit se druhému. To je to, co mnoho lidí nechápe, neumí a čemu nerozumí. Ještě se tomu taky říká ponorka. Pokud se člověk neumí sám zabavit a být sám, anebo toho druhého nechat v klidu, když to potřebuje, tak nemá cenu ani o něčem podobném přemýšlet.