První zkušenost s nemocnicí v zahraničí

Zkrátka a jednoduše mě potkalo, to, co se stát nemělo. Běžná, banální, záležitost, zánět močového ústrojí. Vše začalo zcela pomaličku polehoučku, velmi nenápadně. První den jsem pocítila pálení a řekla si, to by mohl být problém a nasadila bylinky, které sebou statečně vozím právě, pro tento případ. Nic. Po dvou dnech pití totálně odporné čaje jsem přihodila ještě specielní velmi drahé léky, ty nejsilnější, které jsem mohla na cestu v lékárně dokoupit. No a už to se mnou šlo z kopce. Nepomáhalo vůbec nic, pití bylinek, léky a další hektolitry čajů. Ze začátku jsem byla ještě na pláži, ale skovaná v dunách a pod slunečníkem. Stejně jsem tam dlouho nevydržela. Dostala jsem teploty, které začaly pomalu šplhat a šplhat, až už jsem jen ležela, potila se, pila čaje a doufala, že se vše v lepší obrátí. Neobrátilo, ba naopak. Zkolabovala jsem. Elegantně a s grácií jsem se složila v koupelně. Zvládla jsem to tak perfektně, že jsem si na to mrňavém prostoru neudělala ani modřinku, natož, abych něco rozbila. To považuju taky za umění. Složit se a neublížit si. Hlavně si vůbec nic nepamatuju, což je asi klasika. Zdenda, který už před tím byl vystrašený jako zajíc při prvním honu, začínal být dost zoufalý. Mě bylo celkem v pohodě, nic mě nebolelo, ale teplota 40.1 vyděsila zase mě. Vzpomněla jsem si, že jednou, nebo dvakrát jsem dělala dětem Priessnitzův zábal, ale ani jeden jsme si už nepamatovali, jak se vlastně dělají. Tak Zdenda honem nastartoval internet a jal se hledat, jak vlastně tento zábal má vypadat, aby se zase člověk jednoduše neuvařil. Tak nahé tělo má být zabaleno v ledovém prostěradle a ponecháno osudu. Už jenom představa mně srazila teplotu na polovinu a prohlásila jsem, že toto nechám dětem, jelikož jsou malé a nemohou se bránit, že mě bude bohatě stačit zabalit nohy do mokrého ručníku a hlavu si zchladím podobně. Zafungovalo to, Zdenda aspoň zabalil auto a ujíždíme do nemocnice. Ve městě podle navigace jsou dvě a tak to bereme hezky pěkně popořadě, tak jak je máme při cestě. Hned u první máme kliku. Moc hezká nízká třípatrová budova obklopená zelení v obytné zástavbě nízkých pěkných paneláků, ale tak decentně ukrytá, že až když jsme u ní, tak teprve jí vidíme. Tady není žádná cedule H, jak jsme zvyklý, ale těsně před poslední odbočkou je maličká cedulka postýlky s mrňavým červeným křížem. Jdeme rovnou na příjem, kde sestřičky nechápou žádnou z variant urology a tak Zdenda vniknul do jejich svatyně a pantomimicky jim vysvětlil, co mám za problém. Pochopily, vyžádaly si můj pas, vše sepsaly a odvedly nás do vyšetřovny. Za chviličku přišel, straší pan doktor, který už vše věděl, a tedy přišel o skvělé Zdendovo vystoupení. Později jsem si lámala hlavu, jak bych to předvedla já, ale určitě bych dopadla hůř. Pan doktor byl velmi chápavý, když jsem mu směsicí ruštiny a angličtiny líčila, co vše už jsem podnikla. Kdyby mě někdo poslouchal a nebyla to tak hloupá situace tak by se pobavil. Snažila jsem se mluvit anglicky, co jsem nevěděla, doplnila rusky a co ani to tak zase zapracovaly ruce, nohy. Pan doktor byl starý, zkušený a nesmírně trpělivý, a jakmile jsem se zamotala, decentně, jednoduše mě vrátil. Abych to už zkrátila, dostala jsem děsně silný antibiotika po 12 h, suprový prášky na sražení teploty, které si mohu vzít jen dva za den a mastičku. Zaplatili jsme 12 EUR a vypadli jsme s tím, že moje karta už je v systému Lotyšska a kdybych měla problém tak si jí mohou vytáhnout kdekoliv v nemocnici. Jelikož už bylo skoro deset večer, Zdenda musel ještě oběhnout kus města, než našel otevřenou lékárnu a za chvilku, jsem si už brala první várku a vše se začalo otáčet k lepšímu. Večer ještě Zdenda vytáhl z internetu český příbalový leták antibiotik a to neměl dělat. Chlapi, jsou přeci jenom křehčí co se týká nemocí a věřím, že i někteří jsou schopni už jen při četbě takového krváku, jako je příbalový leták těžce onemocnět.

Ale má to vše dobrý konec. Dneska jsem třetí den na antibiotikech a cítím se absolutně v pohodě, dokonce jsme už byli na krátké procházce k moři. Paráda. Ještě 1,5 den a mám dobráno a vyhráno. Teď, když se vrátím zpět, přemýšlím, kde jsem udělala chybu, abych jí neopakovala a nedostala se příště do podobných potíží. Nevím. Jsem hodně opatrná na to kde a na co si sedám. Jsem opatrná na nesmyslné prochladnutí, na málo tekutin, ty mám pod kontrolou. Na hygienu, i když voda není na každém rohu, tak si rychlé osprchování neodpustíme, čistého prádla a oblečení máme mraky, že bychom ho mohly rozdávat. Nikde jsme se nesmyslně nekoupali v ledovém moři nebo jezeře, abychom prochladli. Nevím, možná se schrulo několik věcí dohromady a jak se říká byla jsem v špatným čase na špatném místě, či jak to je.

A ve finále jsem ještě získala bonus. Miluju nečekané, neplánované diety. To jsou takové, nad kterými člověk moc nepřemýšlí, ty tak nějak člověka dostanou samy. Nemusím nic dlouze studovat, dietně upravovat a vařit. Shánět dietní varianty klasik apd. Nemusím se přemlouvat a ubezpečovat, že na to, co mám chuť vlastně chuť nemám, nemohu a nesmím. Takový dvě kilča jsou dole jako prd a bez uzardění. Aspoň z něčeho mám radost.

No a Zdeněček, tak to je moje sluníčko. O vše se staral, nakupoval a snažil se mi ulevit, jak to jen šlo. Velice jsem oceňovala, že dokázal tak dlouhou šachovat s autem, nebo hledat správné místo, abychom byli skovaný pod stromy a ve stínu. Vždy se mu to podařilo a opravdu se ani jednou nestalo, když jsme zatáhly rolety a měly otevřené třeba jen dveře, že by se auto uvnitř přehřálo. Perfektně mě udržoval a stále udržuje v chladu. Teď se taky ukazuje správnost našeho rozhodnutí, být v létě na severu. Přeci jenom je tady poněkud chladněji, a když už jsou letní vedra, tak jen pár dnů a většinou je střídá celodenní déšť.

Tak sláva, sláva, sláva. První zkušenost se zahraniční nemocnicí je za námi. Vím, že stačí slušný pantomimický výstup a ani není potřeba umět řeč. Vím, jak je důležité mít cestovní pojištění, protože pak je člověk v klidu a i několikadenní hospitalizace, na kterou jsem byla připravená, nás nezruinuje. Vím, že jsme se rozhodli správně a jedeme po té správné straně silnice. Vím, že i v krizi jsme zvládli situaci na skvělou jedničku s hvězdičkou. Vím, že tomu co se stalo, se předejít nedá, a může se to opakovat. Vím, že člověk holt občas onemocní, ale to je normální a nemá cenu doma sedět na židli, v ruce telefonní číslo na obvodního doktora a klepat se jestli nááááááhodou něco nebude. Tady bych doporučila si k tomu čekání lehnout na blízký otoman. Ono, když se na židli zazdřímne, tak, sesun na zem může být pěkně nebezpečný. Jedna moje známá vybalila v kuchyni nákup a jen tak na chvilku si sedla na židli. Na sekundu zavřela prý jen jedno oko, ale tak dobitého člověka jsem neviděla. Jak padala ze židle, rozrazila si čelo o linku, zlomila si několik kůstek v zápěstí a těžce si o dlažbu narazila koleno, které taky museli dát do sádry. Krevní zkouška potvrdila to, co jí nikdo nevěřil. Byla absolutně střízlivá.