Velmi krátké ohlédnutí za Estonskem

Zítra opouštíme krásné Estonsko, která nás nesmírně nadchlo, udivilo a okouzlilo. Spoustu informací si musíme dohledat až budeme na internetu protože hromada věcí nám tady uniká. Hlavně, kde na to vše berou peníze. RMK systém lesních parkovišť, který by nám mohl závidět každá chráněná oblast u nás doma včetně Šumavy. Marně si lámeme hlavu jak to tady funguje a zase jak je možné, že tady u nich to jde. Nejedná se o pár stanovišť. Je jich mnoho rozházených po celém Estonsku a na ně navyzují cyklostezky. Místa jsou většinou vysekaná, popelnice nebo odpadkové koše vyvezené a kadibudky čisté a zásobené papírem. Mnohdy je u velikých plechových grilů naštípané dříví s oštěpky na podpal, veliké ze silných klád zastřešené stoly a lavice. Nic laciného a nic jen aby se neřeklo, že tady nic není. Vše je v jednom přírodním stylu a velmi kvalitní. Plechové grily jsou ze silného železa, dříví suché a kvalitní a srubové sezení velmi mohutné. Parkoviště vysypané kamínky a vysekáno. To přeci musí stát spoustu peněz, ne jen pořízení, ale i následná údržba. Viděla jsem starší paní, tak kolem 70 jak si to přikodrcala v kombíku, vyměnila pytle v popelnici, doplnila papír na toaletě a tu umyla a pak jsem jen zírala. Vyndala z auta koště a zametla cestičku ke kadibudce. A to jsme byli na tom stání sami! Kdyby tam alespoň byl nějaký místní třeba na rybách, tak neřeknu, paní se snažila, ale my tam byli sami. Nevím, asi u nás by to nemohlo být. Když si uvědomím, že si sousedi kradou dříví navzájem, tak u nás by ho nestačili doplňovat. Estonsko je o polovinu menší než my a má jen 1,3 mil obyvatel, průmysl veškerý žádný a 70% plochy jsou lesy. Takže ani žádný velký chov tady není a polí taky nic moc. Dřeva, tak toho mají opravdu hodně a obrovské hromady naštípaného dříví u domů nám až zavání fanatismem. Každý má neskutečné množství připraveného dřeva u domu. Jakoby tady čekali další dobu ledovou.

Včera jsem prožila menší infarktovou situaci. Přestali nám jít solární panely. Respektivě už nám den před tím zlobily, chvíli nabíjely a pak zase ne a večer jsme najednou neměli dost proudu. Zdenda se ráno pustil do hledání závady. Když hledal závadu tak projížděl všechny možné dráty a najednou panely začaly zase dobíjet. No, ale vypadá to, že tento postup už fungovat nebude a my budeme bez proudu, což nelze. Skypem voláme firmě, která nám vše montovala a dozvídáme se, že problém může být kdekoliv a že vlastně nic neví. Zdenda začal hledat závadu a po prozkoumání kde čeho přišel na to, kde je chyba a objevil spojnici kabelů, kdy jedna zdířka ze čtyř je vypálená. Opět tedy voláme do firmy co máme s tím dělat a jestli je možné, že je toto ta závada a tam se dozvídáme, že spojka nebo jak se ten krám jmenuje, kterou nám tam oni namontovali, je slabá, protože solárka dávají hodně proudu a tak dál a tak dál a musí se tam dát jiná spojka, protože tu co tam máme tak ta je slabá na tolik proudu z tak silných solárních panelů které máme na střeše. Pánovi poněkud ušlo, že nám ty panely dodali oni včetně velmi drahé práce na rozvodech. Jednoduché, máme přijet a oni spojku vymění…. Žádný problém, oni jsou v klidu, ale my tři tisíce kilometrů daleko a spojku v elektře nekoupíme. Že by přišla nějaká snaha o omluvu, nebo snaha o řešení, ani omylem. Samozřejmě, že při montáži firma věděla, do čeho se pouštíme, že nebudeme v kempech a na solárkách jsme životně závislý, věděli, co vše na ně budeme připojovat a vlastně i nám tam připojovali 2000W měnič, který jsme kupovali právě, aby utáhl vše, co potřebujeme. Dokonce jsem měla i soupis všeho co hodláme připojit na měnič a co by nám měli solární panely utáhnout.  Zřejmě jsme se dostatečně dobře nevyjádřili, protože nás firma zřejmě nepochopila, že bychom rádi, aby to vše fungovalo déle než pár dovolených. Byli jsme opět bláhový, protože jsme se domnívali, že když se ohání desítkami osazených aut, že své práci rozumí a minimálně ji odvedou kvalitně. Zase si tak akorát můžeme říct „ příště budeme chytřejší „, ale příště si nejspíše zase naběhneme na nějaké šikulky. Zdenda je naštěstí nesmírně šikovný a hlavně velmi zatvrzelý pokud jde o nalezení nefunkčního dílu a pak i následnou, byť provizorní opravu.  Já už jsem se hroutila z případné finanční rány v podobě servisu, který nám závadu bude muset opravit, anebo z rychlého návratu domů a nechat si závadu opravit v záruce. Každá z těch dvou variant by byla dost drahá a mně už ke štěstí bohatě stačilo uhrazení nového skla na sporák.

Další věc, která se ukazuje jako dost velký problém, je naše báječná senkrovna. Vůbec si nevíme rady co s ní dělat, aby se na stěny neusazoval kámen, anebo jak jí čistit a neponičit. Tady bych řekla, že se zase ukazuje to, co mnohými zůstává nepoznáno, pokud používají auto jen několik týdnů nebo i hodně kratších výjezdů. Nám se závada, nebo problém projevil až třetí měsíc permanentního používání i při aplikaci veškeré dostupné chemie doporučované výrobci a prodejci, kterou sebou statečně vozíme a za drahý peníz kupujeme. Nádrž má spoustu záhybů a nesmyslných zákoutí, které nelze pořádně vyčisti, protože se tam nedá dostat ničím. Koupila jsem si postupně několik druhů rejžáků a různé čistítka, ale vše je špatně. Kámen se usazuje, až vytvoří neosdstranitelnou vrstvu usazeniny, kterou ani savo nezdolá. Pak nastupuje hrubá síla a to je taky špatně. A to prosím chodíme jen a jen na malou. Žádnou nehezkou záležitost naše luxusní toaleta nepoznala a stejně bojujeme a vymýšlíme různé technologické postupy nikým nepopsané, neprobádané a neprozkoumané. Jak by řekl Jára Cimrman, někdo musí světu říct …tudy ne, tudy cesta nevede a objevování slepých uliček, to je moje. Takže to nejspíše dopadne tak, že za rok boj vzdáme a koupíme novou senkrovnu a budeme hledat další, nové způsoby údržby a pokračovat v bitvě s velmi nejistým výsledkem.

Po jednom a půl měsíci jsem opět měla velké prádlo, ale v létě je to paráda. Kamarádka se velmi divila, proč peru v ruce, když si to mohu někam dát, myslela jako uschovat, oblečení máme přeci dost a vyprat to až po návratu nebo někde, kde mají veřejné prádelny. To je sice dobrá rada, ale i mě tak nějak na začátku cesty uniklo, že není kam to špinavé prádlo dávat, kde ho skladovat, pokud ho nebudeme po ušpinění rovnou vyhazovat a nahrazovat novým. Je to totiž tak, že se mi cestou pomalu vyprazdňují prostory s čistým oblečením, ale to ušpiněné si můžu naložit do octa. V autě prostě není místo kam ho nacpat. Trochu to zvládá sušák, který Zdenda vyrobil nad nezávislým topením, co máme pro auto pod postelí, hezky pěkně skryté dvířky. Topení je přidělané k podlaze a nad tím byl nevyužitý prostor. Zdenda nad těleso topení přidělal velkou drátěnou přihrádku, kde jsme v zimě sušili boty a mokré věci. Tak tenhle sušák je první obsazený, ale dál už není víc možností kam se špinavým prádlem a s ohledem na to, že se zatím pohybujeme v oblastech, kam nedorazila vymoženost veřejných prádelen, tak nezbývá nic jiného, než si vyhrnout rukávy a zapojit Zdendu do nanášení vody a vrátit se do hluboké minulosti, co dím, do středověku, a hezky pěkně vyprat prádlo rukopracně.  Narazili jsme cestou na jeden jediný kemp, který se na vývěsce chlubil, že má ve svém arzenálu i pračku a to byl ten případ, kde bychom se tu byli bývali ubytovali a za večer vše byli bývali vyprali. Pračku ale neměli, my se neubytovali a tak to byla zase ryze ruční práce. Času je dost a pěkné počasí si vyčíháme a pak to je docela pěkné zpestření a krásně voňavé prádlo usušené na sluníčku potěší u srdíčka. Než jsme vyjeli, tak jsem byla jednak omezená prostorem a druhak váhou. Proto jsem velmi zvažovala co vše za prádlo a oblečení vzít.  Velmi mě pobavil článek v časopisu Karavan s hercem panem Suchařípou, který si pořídil obytňák a v rozhovoru tvrdí, že nejdůležitější je mít zásobu papírových utěrek, které si sebou vozí a absolutně vše jimi řeší. No, to bych ho chtěla po týdnu vidět, anebo má plný kufr papírových utěrek. Oni ty látkové taky nejsou úplně ideální, ale nádobí do papírové neutřu a neutřu. Prostě to neumím. Takže mám sebou štůsek látkových, které pak po neshromáždění a v pravý čas a chvíli do rána namočím a pak ve vroucí vodě vyperu. To samé povlečení, toho mám sebou tři soupravy na tři měsíce a štos ručníků, které vyměňuji jak je potřeba. No a pak nastupuje oblečení a hromada ponožek a tak vůbec. Děsný. Nedávno, jsem si chtěla koupit už ani nevím co, prostě něco hezkého na sebe, ale pak jsem to vzdala, protože jsem si uvědomila, že pokud toto koupím, musím vyhodit něco, co už mám a to co mám není tak děsný abych to vyhodila a tak jsem ve finále nekoupila nic. V Turecku měli parádní oblečení a v době, kdy jsme tam byli, měli povánoční slevy…. No, něco neskutečného. Nakonec jsem si tam koupila jen teplý šál, protože mi byla zima na hlavu a chránila jsem si i ramena pod bundou. Okukovala jsem, jak si to tam váží, a musím říct, že velmi fikaně. Šálu si na hlavě uvazují tak, že konce ještě překryjí ramena a na to vše přijde kabát nebo u mě bunda. Funguje to skvěle. Hlava je krytá a ramena jsou v teple. Jen člověk vypadá dost děsně.  To právě byla jedna z podmínek, aby auto mělo dostatek úložného prostoru a hlavně slušnou doložitelnost. Tak doložitelnost jsme vyčerpali ještě před nastěhováním, ale auto má v dokumentech stavěný podvozek na papírově přes 4 tuny. Nerozumím tomu přesně, ale Zdenda byl rád, protože nemá obavy z našeho přetížení. Něco v tom smyslu, že to jako podvozek unese a auto se nám nerozlomí.  Tak jsem to pochopila, ale skříňky nejsou nafukovací a máme v nich zimní věci, letní, boty, bundy, prostě vše co potřebujeme. V zimě jsme chodili jako cibule a léto je v pohodě. Máme nepromokavé bundy i boty z Gere texu a tak jsme v pohodě i ve sněhu.

Zdenda začal vehementně rybařit a my si jsme poněkud vzácnější, což je také příjemná změna. Všimla jsem si, že parkoviště na noc se vybírá s přesností na milimetr kousek od nějaké řeky. S ohledem na to, že jsme v zemi řek a jezer tak to není až takový problém. Ono se vždy něco najde a obě dvě navigace, které používá, se statečně snaží pokaždé objevit nějaký pěkný místo, abych byla spokojená a drahá polovička mohla zmizet s prutem někam do rákosí a nechat se ožírat miliony komárů.  Zjistili jsme, že pokud bude chytat na jeden prut maximálně 1,5 m dlouhý a jen na živou návnadu tak v Estonsku nepotřebuje žádné povolení. Takže chytá v klidu a problém s porybným je vyřešen. Taky si dost dobře nedovedu představit tady porybného. Desítky, spíše stovky jezer a jezírek, potoků a potůčků a řek a množství rybářů. To by musela polovina obyvatelstva hlídat druhou polovinu obyvatelstva, která rybaří, jestli ta druhá polovina nerybaří bez povolení. Pak je ovšem otázka, jestli by ta druhá polovina uživila tu první, hlídající polovinu, která by samozřejmě nehlídala tu druhou, rybařící polovinu zadarmo. 

Jen se ještě musím zastavit nad tím, jaká se udála změna na našich stránkách. Návštěvnost pomalu, pomaličku začala stoupat, až se vyhoupla někam, kde už se toho začínám bát. Ze začátku jsme měli obrovskou radost z každého návštěvníka, protože jsme věděli, že se jedná hlavně o naše kamarády, známé a rodinu, kteří se občas na nás kouknou, když jsme se dlouho neozývali. Jsme začátečníci, pořád a dlouho budeme. Zatím stále objevujeme možnosti administrace stránek, učíme se vkládat příspěvky a znova a znova děláme spoustu kroků špatně. Stále nám pomáhá chytrý notýsek, kam si zapisujeme různé postupy vkládání a postupné kroky, jak jdou za sebou. Nikdy jsme nepsali a nedělali nic podobného a teď mám obavy, jestli to co napíšu, nenapíšu špatně. Ať už gramaticky nebo obsahově. Zkrátka, abych nám neuřízla ostudu jen tím, že budu popisovat něco špatně a pak nějaký chytrák s naučným slovníkem ruce bude dělat ramena. Deníček jsem už chtěla odpískat a vůbec jsem uvažovala co dál a jak dál. Zdenda, ten je nad věcí, ale já jsem to nějak chroupala. Chvilku mě to trvalo. Ale, ksakru, vždyť si to děláme pro sebe, jen a jen pro sebe a pro naši radost z cestování a pro radost z toho, že když se na to naše dílo, veledílo podíváme, tak máme dobrý pocit. Jako totální neznalci, kteří ještě před časem ani nevěděli, že nějaký webhosting existuje a myslím si, že je to fajn učit se nové věci a jednou, až se na ty naše stránky podíváme a budeme si v nich listovat, bude se nám hezky vzpomínat. A jednou až se usadíme, až budeme mít těch čtyř kol plný zuby a pořídíme si nějaký malý domeček a zahrádku s mrkví a rajčaty a jablíčka a angrešt s rybízem a pár slepiček, tak se budeme rádi přehrabovat ve fotkách a v těch našich vzpomínkách, které si sem dáváme. Takže, hážu vše za hlavu. Hodně mi pomohl dnešní pozdrav na stránkách. Kolegyně, cestovatelka nám napsala, abychom se na rejpaly vykašlali. Přesně se strefila a přesně odhadla moje rozpoložení a obavy. 

Nicméně, dneska jsme se konečně přehoupli do Lotyšska. Měsíc a pár dnů jsme brouzdali Estonskem a musím smeknout klobouk. Krásná země, která nás velmi překvapila. Čistotou, úpravností a nádhernou přírodou, absencí vandalismu, spoustou krásných míst na noční parkování, bezpečností, nabídkou v obchodech a tak všelijak. I s tou vodou jsme se nakonec docela dobře popasovali a naučili se jí nacházet v ten pravý čas. Hlavně nás tady rozmazlili laciným internetem, který už asi nikde jinde v Evropě nebude v takové míře za takové peníze.

Do Estonska se už asi nikdy nevrátíme, takže sbohem krásné Estonsko a přejeme Ti, ať se jen a jen daří.