Měsíc letního putování je za námi.

První měsíc našeho letního cestování a první měsíc zkušeností z pobaltských republik máme za sebou. Zatím se nám vizuálně nejvíce líbí Estonsko pak následuje Litva a nakonec Lotyšsko, prostřední republika. Ale musím přiznat, že v Lotyšsku jsme byli nejméně, tím jsme jenom prolétli  a jeho nekratší částí. Až se budeme motat kolem pobřeží, tak tam strávíme mnohem déle času a budeme mít dost prostoru na prozkoumání a porovnávání. Zatím nám přijde nejvíce krásné Estonsko. Je krásné, upravené a vůbec. Veliká rozestavěnost na vesnicích, veliká upravenost a pro nás veliká záhada kde na to tu lidé berou peníze a taky čas. Domy jsou krásné, honosné a perfektně architektonicky ztvárněné. Žádné baroko na oko, žádné sloupořadí a ošklivosti, které se sem nehodí. Jednoduché a krásné domy, velmi moderní a velmi takové upravené, učesané. Tím, že jich je tady tak málo, nějakých 1,3 mil tak mají všichni okolo domů spoustu místa, který je pečlivě udržovaný. Anglické trávníky, perfektní sestřih a spousta vysázených kytiček a okrasných keřů. Vidět zeleninovou zahradu s ovocnými stromy je rarita. Nikdo nic moc nepěstuje a ani nechová nějaký dobytek. Ovce, krávy toho je naprostý minimum a přitom tu jsou lidi veskrze bohatý. Zkrátka, někde na ty nové domy a rekonstrukce starých peníze brát musí, jen nevíme moc kde. Průmysl nic moc. Pár výrobních fabrik, které jsme viděli, nejsou až tak zázračné. V průvodci jsem se dočetla, že hodně obyvatel u moře zbohatlo pašováním alkoholu do Finska, ale přeci nemohli pašovat všichni…. To by se Finové uchlastali k smrti. Tak nevíme. Estonsko je země lesů a je tady taky mnoho skladišť s vykáceným dřívím a pil na zpracování dřeva. Obrovské překladiště kmenů je v přístavech, ale nechce se mi věřit, že by Estonci prodávali celé stromy a nedali tomu nějakou přidanou hodnotu.

Taky se mi podařilo zničit sklo na sporáku. Omylem jsem zapálila plotýnku, kterou jsem nechtěla a která byla zakrytá sklem. Plotýnka, kde jsem měla konvici, na naší odpolední kávičku zůstala studená. Vůbec jsem si nevšimla, že hoří jiná plotýnka, najednou rána jako z děla a sklo se rozlítlo po celém autě. Miniaturní částečky tvrzeného skla jsme lovili až u volantu a vzadu v ložnici. Z takového malého kousku skla bylo neskutečné množství maličkých střepů a děsný binec po celém autě.  Skoro jsem to obrečela, ale Zdenda mě se stoickým klidem utěšil tím, že ještě horší by bylo vyhořet, což teda měl pravdu a začal uklízet. Už jsme v Dethleffsu objednali nové sklo a rovnou všechny tři, jak pravil Zdeněček, člověk nikdy neví, kdy se to může hodit. Tím dával jasně najevo, že není všem dnům konec a že podobné nehody se mohou opakovat. Jen doufám, že to nebude nijak časté. Ty pitomý tři skla stály osm tisíc, žádná levná sranda. Teď jsem z toho tak vyděšená, že se třikrát koukám, jestli mi opravdu hoří to co má a hlavně naštvaná, protože ten sporák bez jednoho skla nejenže vypadá ošklivě, ale ještě se mi zmenšila už tak mrňavá pracovní plocha. Hned jak se budeme vracet, zastavujeme se u Dethleffse. Skla by tam už měli být a jen tiše doufáme, že nám objednali ty správné. Poslali jsme jim Vin auta, foto před i po, tak snad to bude správně. Bohužel jsme nikde nenašli výrobce, všude je jen Dethleffs a tak jsme museli jednat s nimi. Lepší a určitě bezpečnější by bylo objednat skla u výrobce, ale tak snad to bude správně.

Co ještě napsat k Estonsku, kromě toho jak je to tady krásné, nevím. Vše ja tak nějak v pohodě. Nikdo nás nehoní z parkovišť, kde stojíme, nikdo si nás nevšímá a my se snažíme tak nějak splynout s okolím, zbytečně na sebe neupozorňovat, nenechávat nikde odpadky a hlavně zbytečně se neroztahovat s věcmi okolo auta. Přeci jenom, spíme všude tak nějak na divoko. Ještě ani jednou jsme nebyli v kempu a ani to zatím nemáme v plánu.

No a s jídlem to tady taky docela ujde. Už jsem si stěžovala na nedostatek kohoutků nebo pítek na vodu. Tak už si nebudu stěžovat, protože je to zbytečné. Situace je stále stejná. Jen jsme se změnili nebo přizpůsobili my. I když máme úplně plnou nádrž, oba dva kanystry a i plnou konvičku na kafe stejně, tak když vjedeme do městečka, vesnice prostě kamkoliv nastražíme se a už pátráme po kohoutku s vodou. Já hlídám pravou stranu, Zdenda levou a rekognoskujeme terén, mapujeme situaci, jestli se nááááhodou někde neválí zavlažovací hadice, jestli u benzínky nemají kohoutek přilepený na zdi a tak podobně. Už jsme z toho tak zpitoměli, že se úplně zbytečně pídíme po vodě, přestože jí stejně nemáme kam dát. Jedině tak se na týden usadit u zdroje vody, vyndat šňůry, navařit, vykoupat se do rezervy a tak podobně a tu vodu si pěkně užít. Zkrátka obsadit kohoutek a zakempovat. Takový týden až čtrnáct dnů by mohlo stačit.

To jsem, ale odskočila od jídla. Estonsko je plné ladných čápů, Estonské dívky jsou většinou dost vysoké, štíhlé a tak nějak všechny mají dlouhé vlasy a no, prostě jsou krásné, Estonská příroda je nádherná, ale estonština jako jazyk je šílená. Nikdo jí nerozumí a tedy ani my, a pokud jsem v potravinách, tak hodně věcí odhaduji podle obrázků, což je vůbec nejlepší, ale u takových mléčných výrobků je to vyloženě sázka do loterie. Nicméně, co je zvláštní, že tady nejsou vůbec Kauflandy, Lidli, Penny apd. Zkrátka ty řetězce tu nejsou a tak se tady prodává veskrze místní potraviny. Jistě, je tu spousta dovozu, to je jasné, ale mléčné výrobky jsou z 90% jejich a estonsky popsané a zhusta bez obrázků. Ještě je výhra v loterii, když výrobek vyváží a pak jsou tam buď litevské, nebo lotyšské nápisy to se dá alespoň drobet odhadnout a vůbec nejlepší je, když je popis v ruštině. Co si, ale užíváme tak to je báječné jogurtové mléko v mnoha příchutích a čerstvé mléko, které je do 1/5 EUR a do toho vločky s ovocem, čokoládou a tak. Takové ty směsi, které jsou tady dost levné 1kg okolo 1,5 EUR a plné sušeného ovoce a na chleba Mascarpone. V životě jsme tak zdravě nesnídali. Jinak ovoce, je stejně drahé jako u nás a maso také. Jen se dá občas v akci koupit něco levnějšího, ale žádný zázrak to není. Prostě a zkrátka, normálka. Žádná hitparáda a ani tragedie. Normální klasika.

Až když jedeme krajinou beze spěchu a opravdu je čas na prohlídky i nesmyslů, které člověk jinak nevnímá, vidíme, kolik je tu staveb a úprav kde čeho z dotací EU. Hodně jsem se zajímala o systém dotací z EU, jak to celé funguje. Od vypsání výzvy, žádosti, realizace, finále a pak udržitelnost a když jsem do problematiky jen trochu nakoukla, řekla jsem si, že ten, kdo u nás dotaci žádá je buď sebevrah, nebo naletěl podvodníkovi, který tvrdí, že umí napsat žádost, nebo je to dobrodruh, který to zkusí a pak čeká jak to celé dopadne a jen se tiše modlí, aby nemusel moc vracet. Ale to není práce EU to jsou podmínky jednotlivých zemí, jak se dotace čerpají. Samozřejmě, rámcová pravidla jsou daná a určená vrchností, ale potom je to na tom kterém ministerstvu, jak sešroubuje čerpání a protože se u nás hodně kradlo, hodně vracelo tak je to hodně složité a dneska už tak složité, že tomu pomalu nikdo nerozumí a pak to dopadá tak, že se spousta peněz ani nevyčerpá a všichni jsou pak jak divíškové. Tady je snad vše dotováno. Parkoviště a už je na něm cedule s logem, odpočívadlo, silnice, školy, budovy, prostě jakmile je něco opravdu nového a pěkného, je to za pomoci dotace. I včera na nábřeží, kde jsme stáli, se rekonstruuje restaurace s ubytovnou a já nevím, co tam vše bude, ale už tam visí logo EU s cedulí, kdy bude stavba dokončena. Neviděli jsme rozestavěnost, která už měla být dokončená. Vše je včas a kvalitní. Teda alespoň z mého pohledu. Tak v tomto jim tleskám a zvedám palec a hlavně, je vidět, že si to sami sobě neničí. Neviděli jsme vandalismus a nějaké ničení laviček nebo altánů, poházené papíry a odpadky v parku. Samozřejmě občas je vidět, že i tady se vyskytne blbeček se sprejem v ruce, ale to je spíše výjimečné.  

Estonsko je zemí rybářů. Všude je spousta jezer, řek a říček a asi i spousta ryb. Pokud vezmu v potaz tu sílu mužů, rybářů, kteří se pokoušejí zdolat nějakou rybu, tak jich tu bude asi hodně. Nahoře v Narvě se Zdenda domluvil s jedním rybářem a zjistil, že tady mají nějaké povolenky a může se prý chytat jen na jeden prut. Nejdříve se Zdenda vyděsil a bál se jít k řece s prutem, ale dneska už chytá skoro každý den, jakmile je příležitost a na dva pruty, prý, že není žádné ořezávátko. Nicméně, všichni tady chytají takové čudly jako dlaň, s čímž jsem mého milovaného Zdeněčka vyhodila se slovy, že to je barbarství tahat z vody taková rybí miminka a tak mi přinesl pstruha duhového 60 cm a to už byl poplácán po rameni a velmi, velmi pochválen. Byl báječný. Hezky na máslíčku a kmínu s brambůrkem a oblohou. Mňam.