Pomalu končí výlet do Turecka

Trója, moc hezké vykopané hromady kamení všech možných velikostí a děsný dřevěný kůň. V Canakkale, kousek od Tróje, mají nádherného koně z filmu Trojská válka. Tak ten je opravdu parádní. Vyrobený ze starých kusů lodí, svázaný lany a vůbec. Zkrátka, opravdu na mě dýchla historie, i když je to jen rekvizita. Kůň v Tróji je ošklivý, stlučený z prken a docela mě to naštvalo. Těšila jsem se na Trojského koně a představovala jsem si to vše drobet jinak. Lépe. Musím, ale říct, že Turci se opravdu o památku starají. Všude čisto a spousta laviček, krásně upravený park a veškerá zeleň, dřevěné chodníčky a lávky, různé prohlídkové vyvýšeniny a bezvadné informační tabule, které jsou velmi přehledně instalované. I kdyby nic jiného, tak park je mimořádně krásný a v létě musí být překrásný.  Přestože jsme tady byli mimo sezonu, tak Japonci jsou snad všude, bez ohledu na počasí a sezonu. Několik autobusů se převalilo jako vlna přes vykopávky a nás, a byli fuč. Dostali jen pár minut volno, pohov, rozchod, udělali pár fotek a ujížděli k další památce. Tehdy jsem velmi ocenila náš čas, kdy můžeme být, tam, kde se nám líbí, celý den. To je k nezaplacení. Hezky si vychutnat vše co se nám líbí a nikam nespěchat. A když se vyvede počasí, tak jako nám, tak to je pak teprve paráda. Ostatně i v průvodci píší „ je potřeba hodně fantazie k představě města, které zde kdysi bylo“.

Dneska jsem velmi pobavila mojí báječnou přítelkyni vyprávěním o mých úspěších na poli kuchařském. Sžívám se s papiňákem a je to oboustranný boj. Jelikož k tomu hrnci nemám důvěru a přistupuji k vaření v něm jen a jen z ekonomických důvodů, tak asi i výsledek tomu odpovídá. Těstoviny jsou naše velmi častá příloha a vařím vždy rovnou celé balení. Stále se mi nedaří vychytat délku vaření a můj první pokus dopadl tak, že po scezení těstovin, ( 5 minut vaření ), jsem hledala v kuchařkách, které mám stažené v počítači, jestli neexistuje nějaký recept na těstovinové placky. Že bych jako do těstovinové hmoty narvala nějaké vajíčko, zeleninu a usmažila to vše jako bramboráčky…. Recept jsem nenašla a asi se nic takové nedělá, protože to není k jídlu. Další pokusy dopadají již lépe, ale s ohledem na to, že pokaždé mám jiné těstoviny, je to vždy sázka do loterie. Ještě hůř dopadám s místní rýží. Došla mi moje oblíbená Parboiled, nahnědlá rýže, kterou vařím přímo mistrně a jednotlivá zrnka se sypou krásně na talíři. Musela jsem si koupit místní bílou rýži. Klasicky i tady mají mnoho druhů a velikostí, kromě té mé. Snažila jsem se o zlatou střední cestu, nicméně první pokus dopadl tak, že když jsem u ní stála, hlídala a kontrolovala stav tvrdosti zrn, tak v jednom momentě, během mikrosekundy se z polotvrdé rýže stal puding. Brr. Druhý pokus, byla rýžová kaše, na kterou oba dva se slzou v oku vzpomínáme ze školní jídelny a ani jeden ji opravdu, ale opravdu nemusíme. Třetí pokus Zdenda kvitoval, že vidí jednotlivá zrnka a dneska byl pokus číslo čtyři. Opět s lepším výsledkem, byla jsem pochválená za snahu, já myslím, že spíše za vytrvalost, ale k pěkné rýži, která se na talíři jen rozsýpá, mám světelné roky daleko. Zato v rýžové kaši budu za chvíli přebornice. Dneska jsme zrovna vzpomínali na pořádný, šťavnatý vepřový stejk, pěkně naložený. Takový libový čtvrtkilogramový kus masa. Mňam. Nebo jen karbanátek. Ten by nám stačil. Po dvou měsících už máme kuřecího masa plné zuby a regulérně se těšíme na pořádné maso. Za dva dny už bychom měli být v Řecku a první co si koupíme, bude kus zadní poloosy z prasete. Remosku jsem od mého prvního neslavného pokusu dál nepoužila a nevyzkoušela. Nemáme dost proudu, a pokud jsme nastartovali centrálu, tak to bylo jen tehdy, když jsme byli úplně na dně s proudem a primárně jsme potřebovali dobýt baterie. Sluníčko nám už s baterkami dost pomáhá, ale stále je ještě hodně pod mrakem, a když svítí, tak je hodně nízko a to je ještě dost málo na to, abych mohla pustit remosku. Stačilo by to, ale nic by nám nezbylo pro baterie a nabíjení centrálou se ukázalo, že je dost drahá záležitost v kontextu ceny benzínu. V Turecku je v době naší cesty benzín docela dost drahý a upečení koláče vyjde na nesmyslné peníze. Takže s pečením v remosce musím počkat na letní měsíce, kdy bude svítit sluníčko déle a silněji.

Ozvali se mi do pošty dva kolegové, bydlíkáři, kteří se chystají do Turecka, a potřebovali doplnit informace a seznam s potravinami, které by si měli sebou z domova přivézt. Jsem ráda, že kapitola o cenách potravin už někomu pomůže v rozhodování a plánování cesty. Moc mě to potěšilo. Zrovna tak informace, kde dobře, bez problému a rizika zaparkovat na cestě jsou pro ně rovněž velmi důležité. Je to skvělé. Naše psaní, vyprávění a popisování pomůže ještě dalším cestovatelům, kromě nás při návratu, a to je moc fajn. Rozhodně by mě nenapadlo, že tady vlastně nejsou vůbec žádné vybavené kempy, a pokud jsme našli kempy, které jsou vyznačené v průvodci nebo v navigaci Zenec, tak jsou prázdné, opuštěné a bez známky života. Doufat, že použiju prádelnu a vyperu si tu trochu prádla, co máme, je bláhovost. Proud je většinou odpojený, pokud tam vůbec někdy nějaký byl. Pokud z nějakého kohoutu teče voda, tak je to drobný zázrak a nevypadá to, že v době letní, turistické sezony se to nějak dramaticky zlepší. To si myslím, že nehrozí. Takže, když se někdo chce vydat do Turecka, tak musí být totálně soběstačný a spoléhat jen sám na sebe.

Za zhruba dva dny, dle našich plánů, bychom měli opustit Turecko a vrhnout se směrem Thrákia a Makedonia. Toto jaro bychom měli dojet až do Soluně – Thessaloníki a tam se budeme už stáčet k domovu. Zhruba za měsíc. Máme v plánu být v Řecku měsíc a 14 dnů máme na cestu domů. V Řecku jsem nikdy nebyla a velmi se na všechny památky a divy těším.

Tak hurá na Řecko !!!!!!!!!!!!