13.11.2016 Drač ( Durrës ) - Albánie

Ráno je sluníčko, ale chladno.

Nejvyšší čas zvednout kotvy a stáhnout se k moři. Tam by přeci jenom mělo být tepleji.  Lednice funguje jak má a chladí jako zběsilá. Mám obrovskou radost. Dobrá věc se zdařila a máme zase v autě čistý vzdoušek. Ten, kdo to nezažil, si neumí představit, jak strašně dokáže sedět špatně spalovaný plyn. Otevřít skříňku nad lednicí je vyloženě za trest, protože ten smrad z plynu, který se na nás okamžitě vyvalí je děsný. Hlavně, mě z toho už začala každý den bolet hlava, a protože mě osobně bolí hlava tak dvakrát, maximálně, třikrát do roka, tak jsem už byla značně nepříjemná. No, nemá cenu to už dál rozebírat, vše funguje jak má a jen vědomí, že jsme díky své nedbalosti a neznalosti vyhodili z okna tři tisíce, mě trochu štve. Ale, žádný učený nespadl z nebe a to jsou všechno zkušenosti, které holt jsou poněkud drahé. Přitom bohatě stačí občas vypucovat komínek a je klid.

Odjíždíme a bohužel, naše silnice je jednosměrná a žene nás do tankodromu. Už tak příšerná silnice je teď plná bahna, zrádných kaluží a kdovíjak hlubokých rigolů. Jedeme strašně moc opatrně, ale jak tak koukáme, nikdo si tu nehraje na závodníky. Všichni to šněrují, jak se dá. Před námi se vynořil bleší trh.

Každý prodává, co mu doma překáží a nakupuje, co je mu libo. Naše trasa vede dál tržištěm, ale tam nemůžeme. Uhýbáme a dostáváme se do spleti totálně rozkopaných ulic. Tak, tudy jsme předevčírem šli a velmi jsme litovali auta, která tudy museli projet. Dneska jsme dostali příležitost a máme šanci si to vyzkoušet.

Samozřejmě se zatáhlo a začíná pršet. Když jsem včera dávala dohromady fotky do odkazu pro UNESCO Berati, nemám ani jednu fotku těch krásných domků na sluníčku. Všechny jsou pod mrakem a tak ani ta dnešní, odjezdová není výjimka.

Najíždíme na velmi pěknou dálnici, která vede až do Drače.

Město Drač je druhé největší město v Albánii a má hned několik zajímavostí.  Via Egnátia, slavná středověká silnice, která spojovala Řím s Istanbulem, začínala právě v Drači, neboli v Durrës. 

S touto slavnou cestou jsme se setkávali na severu Řecka a při našem putování z Istanbulu do Řecka jsme se s ní několikrát potkali. Zde sa začala stavět kolem roku 229 př. n.l., kdy město dobili Římané. Ve středověku tady panovali Bulhaři, Normané ze Sicílie, Benátčané a nakonec od 14. století Osmanská říše až do roku 1912.

Přesto, že je tu několik mešit, avízovaná velká komunita islámského obyvatelstva, zahalených žen je vidět na prstech jedné ruky. Pátráme po bazaru, nebo alespoň po tržnici s tureckým zbožím, ale máme smůlu. Někde jsem ztratila nebo spíše zapomněla jedinou věc, kterou jsem si přivezla z Turecka a to velmi příjemný teplý šál, na který jsem si zvykla a ráda bych si opatřila podobný. V Turecku na tržištích jich měly stohy, neuvěřitelný výběr a ještě byly laciný. Jakmile jsme se ocitli v Albánské oblasti, marně pátráme ve všech zemích po trhu, kde bych si znova opatřila velký a praktický šál na cesty. Tiše jsem doufala, že pokud zde budou chodit zahalené ženy do šátků, musí ty šátky někde kupovat a doufala jsem, že se odvážím, nebo pokusím se jich vyptat, kde se dají tady šátky koupit.

Ale tyhle ty dvě paní jsou jediné, které jsme za celý půlden v Drači viděli. Ani jsem to nezkoušela.

Další zajímavostí je Trajánův amfiteátr. Více jak 2000 let je tady obří amfiteátr, kde se konaly zápasy gladiátorů a samozřejmě i divadelní představení.

Ale gladiátorské hry měly větší sledovanost. Krev je krev a i dneska, cokoliv je cítit krví, táhne lid. Na oválném mohlo zároveň bojovat 12 párů zápasníků a na ochozy se vešlo neuvěřitelných 15 tisíc diváků.

Bohužel, při vykopávkách se nepostupovalo nijak se zřetelem na to, že stavba nebyla jen z kamene, ale hlavně z tehdejších cihel a směsi kamene s maltou. Proto i velmi rychle podléhá zkáze a povětrnostním vlivům.  My můžeme vidět vchody do podzemí pro gladiátory, ale celá stavba, tak jak je obehnaná obytnými doby, nepůsobí nijak honosně.

Další velkou zajímavostí jsou pozůstatky městských hradeb. Celé hradby měřili okolo 4,5 km a místy dosahovaly až 12m. Některé strážní věže jsou dnes perfektně zrekonstruované zachovalé.

Pěší zóna je parádní. Jdeme se courat podél moře a obdivujeme krásnou stavbu restaurace nad vodou. Okolo jsou nové paneláky s výhledem na moře, ale kousek dál, je to dost bída.

Tady se rekonstruuje, opravuje hlavně to co je vidět. Asfalt je taky hlavně na těch hlavních silnicích, ale jet do vedlejší moc nedoporučuji. Ne kvůli bezpečnosti, ale je to vysloveně zkouška zručnosti a pevných nervů a podvozků aut. Ale s ohledem na to, jak se tady mohutně staví, pevně věřím, že časem dojde i na ty chudáky vedlejší silnice.

Dneska spíme přímo u hlavní silnice a nic moc.

Po klidu, který jsme si v Berati užívali je to dneska velká změna. Už abychom byli zase zítra na cestě.

Dnešní trasa je 91km